„To je ale náfuka,“ uleví si vážený člen zahraniční delegace, která navštívila Pasteurův ústav v Paříži. Přijal ji sám zakladatel instituce Louis Pasteur. Nikomu však nepodal ruku, dokonce ji ani nevytáhl z kapsy.

Jedni ho považovali za povýšeného, jiní za nezdvořáka…Jen pár lidí z jeho okolí, mezi nimi i jeho synovec a spolupracovník Adrien Loir (1862–1941), vědělo, proč Louis Pasteur (1822–1895), průkopník v oblasti mikrobiologie, nikdy nikomu ruku nepodává.

„Strýček má chorobný strach z mikrobů,“ svěřil se Adrien matce. Ta si totiž moc dobře všimla, že si její syn doma pořád myje ruce. Na rozdíl od strýce však lidem rukou potřásl. Stisk ruky přežil staletí.

Toto gesto, které se stalo výrazem přátelství a důvěry či stvrzení slibu, však muselo zvlášť s rozvojem vědeckých poznatků čelit různým nástrahám a diskutuje se o něm ostatně hojně dodnes…

Nedržím zbraň

Asyrský král Salmanassar III. (†824 př. n. l.) si tiskne ruku s vladařem babylonským. Po lítých bojích aspoň na chvíli zavládl mír. Významná chvíle, kterou stálo za to vytesat do kamene.

Také zbytky antických stél či váz, a dokonce i zmínka v Homérově Iliadě svědčí o tom, že podání ruky je už v té době zavedeným gestem a projevem důvěry. „Podívej, nedržím v ruce zbraň,“ mělo říct beze slov. Tak je převzali později i rytíři.

V dalších staletích se to spíš hemžilo různými poklonami, pukrlaty, líbáním rukou dam. Jen z nižších kruhů se občas při stvrzení obchodu ozývalo: „Tak si plácneme!“ Podání ruky „oprášili“ v 18. století až kvakeři v Americe.

Tato náboženská společnost, která si vzala za cíl navrátit křesťanství původní čistotu, uznávala rovnost mezi lidmi. Stisk ruky považovala za jeden z jejích projevů. Oblíbili si ho i průkopníci demokracie v Evropě. Do té doby, než je začaly strašit mikroby.

Nechte si bakterie

Svatba bez polibku a s maskou na tváři. To nařídili dekretem v americkém městě Salt Lake City, když vypukla koncem 1. světové války španělská chřipka. Adrien Loir v té době v duchu zásad svého strýce ve Francii brojí proti podávání ruky:

„Uvědomte si, že člověk, který má chřipku, si sáhne na knír a podání ruky je pak nejlepší způsob jak přenést mikroby,“ vysvětluje svému okolí. Ani někteří lékaři tomu ale nepřikládají význam, považují to za přehnanou opatrnost.

Jiní dokonce tvrdí, že podání či políbení ruky svědčí o tom, že si toho druhého vážíme a jsme odhodláni s ním mikroby sdílet!

Po svém k této problematice přistupuje v článku v americkém časopise pro zdravotní sestry v roce 1929 Leila Givenová, která před nebezpečím přenosu bakterií touto cestou varuje.

Doporučuje Američanům, aby přijali asijské gesto vlastních spojených rukou jako pozdrav. „Takhle si naše bakterie necháme aspoň jen pro sebe.“ Ovšem třeba v Číně na to mají jiný názor…

Zednáři i státníci

Mladá čínská republika chce být moderní. Od roku 1914 nechává ve škole vyučovat vedle západních sportů také to, jak se podává ruka. Evropa a Amerika je ale i v tomto gestu o krok napřed. Tam už sám způsob podání ruky může mít svůj skrytý význam.

Jinak si ji tisknou svobodní zednáři, jinak šéfové států, kdy jeden třeba chce dát najevo svou nadřazenost a sílu.

*** Vyplazují na sebe jazyk ***

* V Japonsku se lidé zdraví úklonou, její hloubka je odstupňována podle postavení toho druhého. V hinduistické kultuře je běžné gesto, při němž se spojí ruce nejčastěji na úrovni srdce.

* Zcela originální tradice se zachovala v Tibetu. Lidé na sebe vypláznou jazyk. Mají tím dokázat, že nejsou reinkarnací zlořečeného krále z 9. století, který měl podle legendy černý jazyk.