Chlubí se šíleně drahým oblečením, na večírcích uráží významné osobnosti, a přesto se stává miláčkem Londýna. Bohatý muž, který změní pánský šatník, ale skončí v chudobě a zapomnění.

Mezi Anglií a Francií existuje odnepaměti rivalita, na konci 18. století ale především metropole Londýn a Paříž nacházejí přece jen něco společného.

Objevuje se v nich totiž nový druh mužů, důsledně dbajících na fyzický vzhled, vytříbený jazyk a dokonalé oblékání. Ujímá se pro ně označení „dandy“ a mohlo by se zdát, že budou jen vysmívaným výstřelkem a námětem společenských klepů.

Jeden z nich ale navždy ovlivní pánskou módu nejen ve své zemi, ale na celém světě.

Student parádník

Tajemník britského předsedy vlády William Brummell (1740–1795) má v červnu 1778 důvod k radosti. Jeho žena Marie přivádí na svět syna, a to rovnou v sídle premiéra v londýnské ulici Downing Street.

Chlapec dostává jméno George Bryan Brummell (†1840) a předpokládá se, že jednou naváže na rodinnou tradici mužů významně ovlivňujících politiku.

Však také William vychovává svého potomka jako dokonalého gentlemana, což zahrnuje i studium na drahé prestižní škole Eton College. K povinné bílé kravatě školní uniformy si mladík rychle přidává zlatou sponu.

Když potom nastupuje na Oxfordskou univerzitu, i tam na sebe přitahuje pozornost jako nejlépe oblékaný student.

Kabát na odpis

Mladíkovi je právě 16 let, když mění směr své kariéry. Rukuje k jezdeckému pluku královských husarů a snadno zapadne mezi elegantní důstojníky z nejvyšších šlechtických rodin. Rychle to dotáhne na poručíka.

O rok později mu zemře otec a zanechá mu pohádkové dědictví ve výši 30 000 liber. To je okamžik, kdy George už téměř zcela rezignuje na vojenskou kariéru a soustřeďuje se takřka výhradně na společenský život.

„Má dokonalý vkus a neodolatelně drzé vtipy,“ šíří se o něm zvěsti a on je velice rád přiživuje. Na jednom z večírků se mu jeho známý lord Bedford chlubí novým kabátem a všichni napjatě čekají na verdikt uznávaného módního arbitra.

George zkušeně obejde přítele, promne mezi prsty látku a posměšně odfrkne: „Bedforde, tomu říkáš kabát?“

Strach z nudy

George stoupá po společenském žebříčku. Pomáhá mu k tomu zejména přátelství s Jiřím, princem z Walesu (1762–1830), budoucím britským panovníkem. Spojuje je láska k extravagantnosti v oblékání i v životním stylu. „Byl to první gentleman Anglie.

Dělal si, co se mu zlíbilo, nemusel ani na vojenské přehlídky,“ vzpomíná princ později na svého přítele. Brummell během tří let bez vlastního přičinění povyšuje na kapitána, což vede k závisti služebně starších důstojníků. Přesto v roce 1797 armádu opouští.

Důvodem je převelení jeho pluku z Londýna do Manchesteru. „To nudné město má špatnou pověst a trpí nedostatkem kultury a zdvořilosti,“ prohlásí George.

Levné oblékání?

Když mladíkovi nyní ubyly vojenské povinnosti, může věnovat londýnskému společenskému životu veškerý čas. Pozvolna se stává obdivovanou módní ikonou. Celý Londýn začíná kopírovat jeho styl, založený na nenápadných, ale dokonalých oblecích šitých na míru.

Brummell pohrdá zdobností mužských oděvů, vyřazuje ze svého šatníku tradiční punčochy a nahrazuje je dlouhými kalhotami. K nim přidává tmavý kabátec, sněhobílou košili a komplikovaně vázanou kravatu, která se stane jeho poznávacím znamením.

Často se ho lidé ptají, kolik ho jeho oblečení stojí. „Není to tak drahé, oblek se dá pořídit i za 800 liber,“ přesvědčuje je. Průměrná roční mzda londýnského řemeslníka tehdy ovšem činí 52 liber.

„A boty se nejvíce lesknou, když je čistíte šampaňským,“ doporučuje. Pro styl, jehož je George mistrem, se ujímá slovo dandysmus. „Správného dandyho těší vzbuzovat úžas, šokovat okázalým oděvem a doplňky.

Musí žít a spát před zrcadlem,“ charakterizuje dandyho francouzský básník Charles Baudelaire (1821–1867). Londýn kopíruje Brummellův styl, a to včetně každodenního holení, koupání a čištění zubů.

Turistická atrakce

Počet dandyů v Londýně se zvyšuje, ale tomu nejproslulejšímu postupně odzvonilo.

Jeho životní styl je příliš drahý, k tomu se přidává nově objevená vášeň pro hazardní hry a také stoupající drzost, s níž si proti sobě nakonec poštve i svého nejmocnějšího příznivce.

Když ho na maškarním plese v červenci 1813 princ z Walesu nepozdraví, osloví Brummell princova společníka: „Kdopak je tvůj tlustý přítel?“ Ještě tři roky od té chvíle se George v londýnské společnosti objevuje, ale začínají ho pronásledovat dluhy.

Když v roce 1816 bere nohy na ramena a prchá do Francie, věřitelé po něm chtějí už 600 000 liber. I na evropské pevnině mu ale rychle docházejí peníze a nakonec ho v roce 1835 francouzské vězení pro dlužníky nemine.

Jen finanční pomoc některých anglických přátel ho zachrání od nejhoršího. Stárnoucí a nemocný muž je ale stále centrem pozornosti.

Když večeří ve svém oblíbeném hotelu Angleterre v normandském Caen, najde se řada turistů, kteří prosí personál, aby se mohli posadit co nejblíže k jeho stolu. Málokdo si povšimne, že oděv vyhlášeného dandyho už není zdaleka tak honosný.

A ještě méně lidí potom zaznamená, když 61letý George Brummell, bez peněz a s rozvíjející se demencí v důsledku syfilidy, v roce 1840 v ústavu Le Bon Sauveur v Caen tiše odchází z tohoto světa.