Španělský guvernér ostrova Hispaniola domorodci opovrhuje. Co na tom, že se k němu i jeho mužům chovají mimořádně vstřícně a úslužně.

Nejdříve se od nich nechá několik dní hostit, a když se mu konečně podaří svolat všechny nižší náčelníky do jednoho stanu, vydá už jen rozkaz k jeho zapálení. Vládkyni Taínů pak nechá před zraky jejích lidí oběsit.

„Země v dohledu!“ hlásí z vraního hnízda námořník. Posádka španělské lodi se hned nahrne na příď a skutečně – po dlouhých týdnech, kdy je ze všech stran obklopovala pouze voda, konečně vidí na horizontu pevnou zemi.

Píše se 11. říjen 1492 a mořeplavec Kryštof Kolumbus (asi 1451–1506), plavící se pod španělskou vlajkou, právě zahlédl břehy Nového světa.

Dalšího dne vstoupí na pobřeží jednoho z Bahamských ostrovů, odkud následně pluje na Kubu a poté na ostrov Hispaniola, na němž se dnes společně s Haiti rozkládá Dominikánská republika. Zde se setkává s etnikem Taínů, domorodců obývajících karibskou oblast.

Snědí divoši, odění pouze do bavlněných sukének, jsou k návštěvníkům od začátku přátelští. „Jsou velmi laskaví a bez znalosti jakéhokoliv zla.

Nevraždí ani neloupí… V celém světě patrně nejsou lepší lidé… Milují své sousedy jako sebe,“ zapíše si Kolumbus do deníku.

Zotročení se nebrání

Náhoda tomu chce, že v prosinci 1492 jedna z Kolumbových lodí, Santa María, najede u ostrova Hispaniola na mělčinu. Po domluvě s místním náčelníkem zde proto mořeplavec zanechá 39 mužů a načas odpluje.

V následujících letech začnou na březích ostrovů, obývaných Taíny, přistávat další a další lodě a netrvá to dlouho, než si Španělé domorodce v podstatě zotročí. Zaujmou je především zlaté přívěsky, které jinak prakticky nazí domorodci nosí.

Vymíní si proto, že každý indián od 14 let věku výše jim musí každé tři měsíce odevzdat něco zlata nebo bavlnu v podobné hodnotě. Pokud někdo tento tribut neodevzdá, pak mu Španělé useknou ruce! Taínové si takové chování nechají většinou líbit.

Se svými luky a šípy jsou na palné zbraně evropských dobyvatelů přece jenom krátcí… A věci naberou spád, jakmile se v roce 1501 stane guvernérem Hispanioly Nicolás de Ovando (1460–1511).

Vynutí si přiznání

Podezíravý Ovando domorodcům navzdory všem jejich ústupkům nevěří. „Byl přesvědčen, že indiáni proti němu tajně osnují masakr.

Historici nám ale neposkytují žádné důvody, proč si to měl myslet,“ diví se americký spisovatel Washington Irving (1783–1859).

Jednoho dne se Ovando nechává ohlásit u Anacaony (asi 1474–1504), půvabné vůdkyně jednoho z taínských kmenů, a požádá ji o svolání ostatních náčelníků, tzv. casiqueů.

Taínům ani není příliš divné, že se guvernér na setkání dostaví s menší armádou. Několik dní se od nich nechá královsky hostit, a když se do hlavního stanu sjedou všichni náčelníci, může rozpoutat svůj strašlivý plán.

Svým mužům udá stisknutím zlatého přívěsku na krku smluvený signál k útoku. Do pár vteřin je stan s domorodými náčelníky obklíčen po zuby ozbrojenými Španěly.

„Anacaonu vyvedli, ale náčelníky mučili tak dlouho, dokud neobvinili královnu i sami sebe ze spiknutí,“ píše dále Irving. Pak dají celý stan zapálit!

Zkáza za 30 let

Kromě přímého zabíjení Taíny decimují především nemoci, jako jsou neštovice a spalničky. Odhaduje se, že 30 let po prvním připlutí Evropanů do Karibiku, se počet domorodců v regionu snížil až o 90 procent!

Přeživší indiáni jsou často násilně asimiliováni do nově příchozího národa a podobný osud potká i další kmeny v pevninské Americe.

Ježíše si nechte! 

Když taínský válečník Hatuey pochopí, že Španělé nejvíce touží po zlatě, dá všechny zlaté předměty zničit. Po vyhnání z Hispanioly vede proti dobyvatelům válku na Kubě.

Na začátku roku 1512 jej Španělé díky informacím doslova vymláceným z ostatních domorodců dopadnou. Před smrtí u kůlu mu přivolaný kněz nabídne přijmout Ježíše Krista jako pána a spasitele, aby se tak Hatuey dostal do nebe. „Jestli tam budou i Španělé, tak tam nechci,“ odsekne a zemře.