Maurští básníci přirovnávají Alhambru k „perle vsazené do smaragdu“ v narážce na barvu budov a lesy kolem. Se svými šesti paláci přetrvá tento maurský klenot staletí a stane se odpočinkovým místem sultánů i nových španělských katolických králů.

Je ušetřen, neboť je považován za symbol reconquisty nad Araby. Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská jsou navíc Alhambrou tak okouzleni, že se sem záhy nastěhují.

V záři pochodní

I když se slunce už dávno ztratilo za obzorem, dělníci stále přinášejí na vrcholek kopce vypálené cihly a vrší je na sebe. První stavební práce proběhnou v Alhambře už ve 13. století, kdy se Granada dostává do područí maurské dynastie Nasridovců.

Aby byl palác co nejdříve hotov, nařídí sultán Ibn Al Ahmar (1195–1273) svým poddaným pokračovat v budování zdí až do pozdních večerních hodin. „Práce tak často probíhaly v rudé záři pochodní, což zřejmě dalo celému komplexu jméno.

Alhambra totiž znamená v arabštině červená,“ myslí si současný britský historik Robert Irwin. Podle jiné teorie si palác vyslouží své označení podle červených cihel. Vyloučené není ani to, že jde o zkomoleninu Al Ahmarova jména…

Hodiny v podobě fontány

V průběhu let je Alhambra několikrát upravena, neobyčejnou krásu jí ale dodají až sultánové Júsuf I. (1318–1354) a Muhammad V. (1339–1391). Zatímco první se zaslouží o stavbu Myrtového nádvoří, druhý o to Lví.

To první je 42 metrů dlouhé a 22 metrů široké, uprostřed s velkou nádrží s mramorovým obložením, zlatými rybkami a obklopené myrtami. Lví se však pokládá za symbol Alhambry. Je rozlehlé, obehnané nízkým podloubím na 124 bílých mramorových sloupech.

Uprostřed něj se tyčí unikátní alabastrová Lví fontána v podobě mísy, kterou podpírá 12 kamenných lvů. Původně sochy sloužily jako hodiny, voda proudila každou hodinu z jiného lva.

Dcery v zajetí

Sultán Boabdil (asi 1459–1533) zaklání hlavu, aby se pokochal pohledem na překrásnou kupoli, jež připomíná krápníkovou jeskyni.

Právě v této síni, která patří k těm nejhezčím v celé Alhambře, nechal jeho otec podle pověstí vyvraždit celou prominentní rodinu Abencerrajů, a to jen proto, že jednoho z jejích členů přistihl, jak se v noci snažil tajně vkrást k jedné z jeho půvabných dcer.

Ona i její sestra se pak údajně utrápily k smrti nenaplněnou touhou, protože je otec držel v paláci celý život pod zámkem. „Daleko od všech neřestí a nástrah,“ říkával prý s oblibou. Právě po nich je později síň Dvou sester pojmenována.

Triumf Katolických veličenstev

Kastilští vojáci jsou okouzleni monumentalitou zdejších prostor. V roce 1492 se totiž sultán Boabdil po šesti měsících obléhání vzdává a vydává Alhambru Isabele Kastilské (1451–1504) a Ferdinandu II. Aragonskému (1452–1516).

Dobytí paláce sultánů a vyvěšení zástavy Katolických veličenstev na něm je jako vítězné zakončení rekonquisty, oslavované v celé křesťanské Evropě.

Nadchne i janovského mořeplavce Kryštofa Kolumba (asi 1451–1506), jenž píše ve svém deníku dojatá slova o křesťanských vlajkách, které nyní vlají nad Alhambrou.

Nedokončená stavba

Na pár let zavládne kolem Alhambry klid. Teprve Habsburk Karel V. (1500–1558), který se v roce 1516 ujme španělského trůnu jako Karel I., zde začíná stavět renesanční palác.

Aby získal místo, zničí velkou část zimního paláce, odstraní některé kresby a pozlacení, zničí i cenný nábytek. Svůj projekt však nedokončí, protože nemá na Španělsko čas, musí totiž válčit – hlavně proti Francii a Osmanům.

Jako nástupce svého děda Maxmiliána I. (1459–1519) je navíc císařem Svaté říše římské, kde má co dělat s bující reformací. Proto nakonec žádný srovnatelný křesťanský palác vedle původních maurských nevyroste.

Věže padnou

Nálože rozmístěné po celém paláci mají každou chvíli vybuchnout. V roce 1812 se totiž Alhambry zmocní Napoleon Bonaparte (1769–1821), jenž se rozhodne maurský skvost vyhodit do povětří, a tak podlomit morálku Španělů, kteří stále vzdorují jeho nadvládě.

„Těsně předtím, než byl plán proveden, se jakémusi zchromlému vojákovi, který chtěl, aby Napoleonův záměr selhal, podařilo výbušniny zneškodnit, a zachránit tak Alhambru pro další generace,“ domnívá se Irwin. Už v té době je však palác notně poničený.

Během francouzské okupace na začátku roku 1812 nechal generál Sébastiani (1771–1851) vyhodit do povětří dvě věže. V roce 1821 pak poškodí maurský skvost zemětřesení. O osm let později se naštěstí začne s pomalou opravou objektu, která trvá v podstatě až dodnes.

Cennější než zlato

S proslulou Alhambrou je spojeno velké množství příběhů a legend. Jedna hovoří dokonce o tom, že kdesi v jejím podzemí se ukrývá poklad nesmírné hodnoty. O tom, co je jeho obsahem, se však dodnes vedou spory.

Odborníci se nicméně shodují v tom, že spíš než o zlato a cenné předměty by se mohlo jednat o „dávnou moudrost“, obsaženou v knihách a rukopisech.

Cordóba i Granada byly koneckonců svého času středisky arabské kultury, která ve středověku v mnoha směrech předčila kulturu křesťanskou, stejně jako tehdejší arabská věda o několik staletí předběhla poznatky evropských učenců – například v medicíně, astronomii, matematice, kartografii a dalších oborech.

Tento rozkvět arabské kultury lze přičíst nejen genialitě některých učenců, ale i tomu, že navázali na vědomosti zaniklých starověkých civilizací, které Arabové uchovávali ve svých spisech.

Foto: Wikipedia.org