Panika, hrůza, hysterický pláč a lidi kající se na ulicích. Všichni vědí, co přelom tisíciletí přinese. 1000 let od narození Krista se za chvíli naplní a to znamená jediné: příchod Antikrista. A navíc je možné pozorovat různá nebeská znamení. To nebude jen tak!

Obyčejný středověký člověk, žijící kolem 10. století, neumí číst, psát, počítat, nezná zákonitosti vesmíru a smyslem jeho života není nic jiného než Bůh.

Ten je tvůrcem úplně všeho, vše řídí, nad vším rozhoduje… Když proto přichází tisícileté výročí narození Krista, lidé podle učení Bible očekávají konec světa.

Objevují se na přelomu tisíciletí všude po Evropě davy šílejících lidí, jak líčí některé historické prameny? Nebo jde jen o příběh zrozený v pozdějších představách?

Problémy s kalendářem

Rok 1000 pominul a společnost si může oddechnout. Zatím zjevně není konec světa v plánu. Co když ale Bible nehovoří o výročí narození, ale zmrtvýchvstání?! Může nastat konec roku 1033? Zde se apokalypsy ještě bojí a támhle za kopcem už oslavují své přežití.

Jak je to možné? Kalendář v dobách temného středověku není přesně stanoven, jako je tomu dnes. Určují se léta podle vlády panovníků, jako to dělají úředníci, nebo podle cyklů pěstování a sklizně úrody, podle níž se orientují prostí sedláci?

Začíná rok Vánocemi, či až o Velikonocích? Období let, kdy hrozí apokalypsa, se tak v celé Evropě natahuje přibližně mezi roky 980–1040.

Poslové zlých správ

Jestliže je Bůh strůjcem všeho, tak i hladomory, epidemie, komety či zemětřesení jsou jeho dílem. Každý takový jev dávní lidé vnímají jako předzvěst zlých časů. Jsou spojovány s klíčovými okamžiky jako třeba se smrtí národních hrdinů, králů či svatých.

V roce 1033 proběhlo „zatmění slunce, které trvalo již od šesté hodiny toho dne do osmé a bylo skutečně ohromné. Slunce dostalo barvu safíru…Tehdy se ohromení a hrůza nesmírná rozprostřely v srdcích lidí.

Tomu divadlu všichni dobře rozuměli, neboť předpovídalo, že nějaká žalostná rána dopadne na lidský rod,“ uvádí francouzský benediktinský mnich a kronikář Rodulfus Glaber (985–1047).

Takové písemné zmínky však kolem roku 1000 nejsou nijak častější nebo výjimečnější než ty v období před ním nebo potom…

Kardinálův výmysl?

Zprávy z daného období věnují pozornost tomu, „kdo byl nějak výjimečný, neobvyklý, kdo nějak narušoval pravidelný řád věcí… právní jednání… neposkytují mnoho poznatků o obyčejném životě,“ vysvětluje francouzský historik Georges Duby (1919–1996).

Když italský kardinál Caesar Baronius (1538–1607) v roce 1605 vydává svou knihu o historii církve, vzpomene v ní však i fámy o příchodu Antikrista z přelomu tisíciletí.

Další historikové, kterým se dílo dostává do rukou, příběh nafukují. Stejně jako se namotává vlna na klubíčko, nabalují se na přelom tisíciletí hrůzné scénáře. Stává se z toho hotová věc!

V neustálém strachu

Představy o děsu z příchodu apokalypsy, jež po několik staletí šíří i samotní historikové, však pravděpodobně nejsou správné. Báli se lidé v roce 999 konce světa? Samozřejmě, že ano, ale stejně jako 100 let předtím i 100 let poté.

„Středověcí lidé žili ve víceméně konstantním stavu apokalyptického očekávání,“ ztotožňuje se s myšlenkou současný americký církevní historik Bernard McGinn.

Nájezdy Vikingů, muslimů či Maďarů držely dávné obyvatele Evropy v neustálém napětí, stejně jako opakující se hladomory či různé epidemie. Už v roce 1901 americký historik George Lincoln Burr (1857–1938) „apokalyptický pohled“ rázně odmítl: „Jde o příběh, který byl vytvořen mnohem více z fantazie než důkazů.“

*** Už tehdy nevěřil ***

* Zajímavé svědectví o vnímání roku 1000 poskytuje současným historikům francouzský teolog a opat Abbo z Fleury (945/950–1004).

* „Abych nezapomněl, o konci světa jsem slyšet kázat lidem v jednom pařížském kostele: že Antikrist přijde ke konci Roku tisíc a zakrátko nato nastane den Posledního soudu, a tak jsem se rázně postavil proti tomuto názoru“.

* Očividně už tehdy nesdílí obavy z konce světa, a dokonce je považuje za přehnané.