Plují stále víc na sever. Zastaví je až „Ztuhlé moře“, jak Pýtheás pojmenuje arktickou pustinu, kudy se nedá proplout lodí ani jít po svých. Hustá mlha, ledová kaše a plovoucí ledovce mu nahánějí hrůzu, a tak raději zamíří zpátky na jih.

Peněz moc nemají, a přesto svému synovi zajistí dobré vzdělání. Díky obětavosti rodičů se Pýtheás (asi 380–asi 310 př. n. l.), rodák z řecké osady Massalie (dnešní francouzská Marseille), může věnovat vědě, a to hlavně matematice a astronomii.

Bystrý mladík současně touží poznat neznámé kraje za hranicemi řeckého světa (oblast Středozemního a Černého moře). Láká ho daleký sever.

Doslechl se, že jsou tam v létě „dny o mnoho delší než noci a že moře se… pravidelně stahuje od pobřeží a zase je zalévá“, líčí současný historik Michael Borovička. Pýtheás by moc rád tyto i další „zázraky“ viděl na vlastní oči.

K tomu ale potřebuje loď s posádkou, což si nemůže dovolit. Naštěstí existuje řešení, díky němuž si svůj sen nejspíše mezi lety 330–325 př. n. l. splní.

Dohoda se snílkem

Kupci z Massalie chystají objevitelskou výpravu. Chtěli by najít vodní cestu mezi Baltským a Černým mořem. Obchodují s cínem z britských ostrovů a jantarem z Baltu a přepravou žádaného zboží loděmi by místo po souši zvýšili svoje zisky.

Pýtheás jim nabídne, že důležitou expedici povede. Váhají, protože má pověst mluvky a snílka. Nakonec se ale dohodnou: Když přiveze náklad cínu a jantaru a bude pátrat po jimi požadované cestě, může probádat daleký sever.

K dispozici dostává novou a speciální loď, pojmenovanou Artemis. Na délku měří téměř 50 metrů a její posádku tvoří až 60 veslařů a dalších 20 námořníků.

Pomůže černá barva

Potřebují plán, jinak jejich plavba skončí dřív, než pořádně začne. Gibraltarský průliv, jedinou cestu ze Středozemního moře, hlídají Kartaginci, kteří cizí plavidla bez milosti potápějí. Pýtheás je ale převeze.

Údajně nechává Artemis natřít černou barvou a během temné noci nepozorovaně pronikne do Atlantského oceánu. V úvahu však připadá i to, že se Řekové kritickému místu úplně vyhnuli.

Možná pěšky přešli až na západní pobřeží Galie (dnešní Francie) a teprve na pobřeží Biskajského zálivu postavili svoji loď. Buď jak buď, právě ve zdejších vodách Pýtheás poprvé na vlastní kůži zažije mohutný odliv.

Když zakotví u břehů Bretaně nedaleko ostrova Ouessant, Artemis se během „chvilky“ ocitá na suchu. Posádka ještě stihne na poslední chvíli podepřít její boky vesly, aby se nepřevrhla!

Na konci světa

Zamíří k jihozápadnímu pobřeží dnešní Anglie, kde nakoupí cín. Pivo, jež s nimi chtějí zdejší obyvatelé směnit za červené víno, ale Řekové odmítnou. Ta „břečka“ jim vůbec nechutná!

Mnohem větší dojem na ně udělají hejna velryb, na která narazí o pár týdnů později. Obří kytovce ještě nikdy neviděli. Pýtheás při té příležitosti pojmenuje nedaleké ostrovy Orcas (dnešní Orkneje).

Zdejší lidé mu prozradí, že ještě více na sever se nachází Thúlé, bájná země na konci světa (nejspíše Island). Právě ta se stává jeho příštím cílem. Prozkoumá ji a už zase spěchá na moře. Vyrazí na severozápad, další zemi však už neobjeví.

Po pouhém dni plavby narazí na zamrzlé moře. „Ani země, ani voda, ani vzduch tady neexistují odděleně. Je to jakási směs všeho dohromady,“ přibližuje Pýtheás arktickou pustinu. V Řecích vyvolává úzkost, a tak se rychle obracejí zpátky na jih.

Nikdo mu nevěří

Na návrat do Massalie je brzy, ještě nesplnil všechny úkoly. Pýtheás se kolem pobřeží Norska vydává do Severního moře – či snad dokonce až na Balt –, kde objevuje bohatá naleziště jantaru.

Marně naopak hledá vodní cestu do Černého moře, protože ta jednoduše neexistuje… Zklamaný tímto neúspěchem konečně zamíří domů. Možná riskne další plavbu přes Gibraltarský průliv, což by s plně naloženou lodí dávalo největší smysl.

Nebo pluje po Rýnu a jeho přítoku Mosele do francouzského vnitrozemí a zbytek cesty zdolá pěšky. Každopádně v Massalii je vřele přivítán. Kupci září spokojeností, byť jejich vyslanec Balt s Černým mořem „nepropojil“.

Cena přivezeného cínu a jantaru totiž mnohokrát převyšuje náklady vynaložené na výpravu. A ohromí je i vyprávění o dalekém severu. Ovšem ne tak, jak by si Pýtheás představoval. Všem je jen pro smích. Jeho historky jsou tak neskutečné, že jim prostě nikdo nevěří!

Přežije díky kritikům

Nenechá se znechutit. Svoje zážitky z plavby sepíše do díla Na oceánu (Peri tú Ókeanú). Obsáhlý spis v dalších staletích podrobí kritice věhlasní starověcí učenci. Hlavně řecký historik a geograf Strabón (asi 63 př. n. l.–asi 24 n. l.) je k němu nemilosrdný a jeho autora nazve „arcipodvodníkem“!

Nakonec je ale dobře, že má Pýtheás tolik kritiků. Dílo Na oceánu totiž skončí v Alexandrijské knihovně, která později i se svými poklady beze stopy zmizí. Právě díky Strabónovi a dalším autorům se vzácný spis částečně dochová alespoň v úryvcích.

První známý objevitel Arktidy tak může být po mnoha staletích rehabilitován. Jeho jméno očistí Fridtjof Nansen (1861–1930).

„Poznámka, že k směsici země a moře patří i vzduch, není vůbec absurdní, ale dokonce zcela názorná,“ obhajuje Pýtheův popis arktické pustiny uznávaný norský polárník, který mimo jiné prozkoumal vnitrozemí Grónska.

*** Do Říma přiveze nosorožce ***

* Římané v 1. století našeho letopočtu vypraví několik expedic do nitra Afriky…Vojevůdce a obchodník Julius Maternus kolem roku 90 našeho letopočtu vyrazí z lybijského přístavu Leptis Magna a přes Saharu pronikne do země zvané Agisymba (nejspíše oblast kolem Čadského jezera).

* Detailně popíše zdejší faunu a zpátky do Říma se údajně vrací s dvourohým nosorožcem.