Chlad a šero obestupují vězně, jenž čeká na svůj poslední den. Tělo ho bolí od krutého mučení, v mysli je převážně na modlitbách. Přesto možná chvílemi vzpomíná na dětství i osudové okamžiky svého života… 

„Bude také knihtiskařem,“ je přesvědčen otec Edmunda Campiona, jenž se narodil 25. ledna 1540 v Londýně. Brzy se ovšem ukáže, že jde o výjimečného chlapce, jenž dostal do vínku řečnické nadání i studijní předpoklady.

Již coby 13letý má tu čest vítat proslovem královnu Marii Tudorovnu (1516–1558). „Dopřej mu vzdělání,“ přesvědčuje okolí Edmundova otce, a tak to jeho syn nakonec dotáhne až na univerzitu v Oxfordu. Právě zde má také v roce 1566 projev ke královně Alžbětě I. (1533–1603).

Černé svědomí

Panovnice mladíkovi nabízí, aby vstoupil do jejích služeb. Ať už z radosti po uznání od samotné královny, z chvilkového přesvědčení, že to je správný krok, nebo kvůli nátlaku od vedení fakulty Campion skládá přísahu, v níž uznává Alžbětu I. za hlavu církve.

Jenže netrvá dlouho a ozve se jeho svědomí. „Co jsem to jen učinil?“ chytá se uznávaný řečník za hlavu. Dobře si uvědomuje, že jako katolík má jinou představu o zástupci Boha na Zemi.

„Odvolávám!“ snaží se vše napravit, i když ví, že mu hrozí nemalý trest. Prchá proto v roce 1569 do irského Dublinu a pak na sever Francie. Věnuje se tam studiu teologie na škole pro anglickou katolickou mládež.

V roce 1573 se vydává do Říma a chce vstoupit do jezuitského řádu. Odtud je poslán do českých zemí, kde později v Praze vyučuje v jezuitském Klementinu teologii, filozofii a rétoriku. Roku 1579 je zde vysvěcen na kněze.

Vrací se domů

„Můžete se vrátit do Anglie,“ rozhodnou se představení jezuitského řádu poslat ho na novou misi.

Všudypřítomní udavači se dozvědí o Campionově návratu, ale i tak se mu v přestrojení za obchodníka se šperky podaří dostat do rodné země, kde tajně pomáhá tamním katolíkům. Kromě toho píše letáky a knihy.

Tu nejdůležitější nazve Deset důvodů a je obhajobou katolické církve na ostrovech, kde jim není přáno… Jednoho dne navštěvuje městečko Lyford, odkud ještě v pořádku odjíždí, ale v hostinci nedaleko Oxfordu ho kdosi prosí, aby se vrátil, protože někteří z místních katolíků neslyšeli jeho moudrou řeč.

Svolí a na zámku jisté paní Yateové na něj čeká asi 60 lidí. 59 z nich nejspíš netuší, že je mezi nimi zrádce. Jedná se o George Eliota, který nedostal na shromáždění pozvánku, a tak původně neměl být na mši ani vpuštěn.

Když tolik prosil, věřícím se ho zželelo. Nikdo z nich nevěděl, že hned po skončení bohoslužby zmizí, aby Campiona a další přítomné kněží udal.

Tajná skrýš

Přivolané stráže nejprve v sídle paní Yateové nikoho podezřelého nenajdou. K ránu druhého dne už má pátrání skončit, když Eliot ukáže na jednu ze zdí. „Zde jste nezkoušeli,“ vezme do rukou sekeru a mlátí s ní do zdiva, až se ozve dutý zvuk.

Stačí pár ran, aby byla odhalena tajná skrýš, kde na malém lůžku sedí modlící se kněží, kteří už se vzájemně vyzpovídali.

Nezlomí ho ani skřipec

Mhouří oči v nárazu denního světla, které ho oslepí, když je po čtyřech dnech vyveden ven z temné kobky Toweru. „Tudy,“ ukazuje mu dozorce člun na Temži. Vezou ho ke královně a dalším vysoce postaveným lidem.

Slibují mu všechno možné, jen když odvolá své přesvědčení. Nechtějí tohoto nadaného člověka, jenž jim býval dobrým přítelem, odsoudit k smrti. Jeho talentu by navíc dokázali využít. Jenže Campion se katolické víry nevzdá.

„Bylo mu snáze vyrvat z prsou srdce než z úst jediné slovo,“ vzpomíná později lord Hunsdon (1526–1596) na chvíle, kdy Campion trpěl na skřipci.

Aby na něj katolíci zanevřeli, šíří se Anglií falešná zpráva o tom, že vyzradil mnohé rodiny svých souvěrců. „Musíte odejít, odkud jste přišli, a posečkat, dokud nebudete ulicemi Londýna odvedeni k místu popravy,“ padne rozsudek.

„Tam budete pověšeni a zaživa sňati, vaše vnitřnosti budou vám vyňaty a před očima spáleny; vaše hlavy vám budou uřezány, těla rozčtvrcena a vyložena na různých místech podle přání Její Milosti.

A Bůh se smiluj nad vašimi dušemi,“ zaznívá u soudu s Campionem a dalšími kněžími.

Z jiného ovčince

1. prosince 1581 je Edmund Campion s dalšími bratry veden rozblácenými ulicemi k popravišti. „Divadlem jsme se stali Bohu, andělům i lidem…,“ chce naposledy promluvit k davu, ale nedovolí mu to. Opět na jeho úkor zaznívají slova o zradě, načež pronáší:

„Jsem katolík a kněz, v této víře jsem žil a v této víře chci umřít.

Považujete-li mé náboženství za zradu, pak jsem zajisté vinen, zda jsem se však dopustil jiné zrady, Bůh je mým soudcem.“ Kromě toho ujišťuje přihlížející, že během věznění a mučení nikoho nevyzradil.

Anglikánský duchovní se chce s odsouzeným pomodlit, ale ten odmítá: „Pane, jsme odlišného náboženství, proto, prosím, ustaňte!

Nechci sice nikomu bránit v modlitbě, ale přál bych si, aby se za mne modlili a v mé agonii říkali »Věřím« jen ti, kteří patří k témuž ovčinci jako já.“ Navzdory rozsudku o pomalém umírání kat Campiona nejprve rychle oběsí.

Tělo je potom vystaveno na městské bráně. V roce 1886 ho papež Lev XIII. (1810–1903) blahořečí a roku 1970 je dalším Svatým otcem Pavlem VI. (1897–1978) svatořečen.