Historie solných dolů je v některých zemích stará až tisíce let. Ve většině z nich se sice těžba „bílého zlata“ postupně zastavila, neznamená to však, že rozlehlé důlní chodby, vykopané často v průběhu několika staletí, zejí prázdnotou. Naopak. Ukrývají nejen řadu technologických, ale i uměleckých skvostů… 

Hallstatt, Rakousko

S nejstaršími schody

Solný důl v rakouských Alpách je skutečným unikátem, těžilo se zde totiž už v prehistorických dobách.

„Hornický cepín z jeleního paroží, který tam byl objeven v roce 1838, svědčí o tom, že se tam lidé už 5000 let před Kristem snažili těžit sůl,“ podotýká rakouský archeolog Hans Reschreiter. V 5. století př. n. l.

už v Hallstattu produkovali zhruba tunu soli za den a tak tak zásobovali skoro polovinu Evropy.

Cenné archeologické nálezy jsou tu k vidění i dnes – hluboko pod zemí se nacházejí zbytky starých pochodní, jimiž byly galerie kdysi osvětlovány, a dokonce i nejstarší schodiště v Evropě, vybudované někdy kolem roku 1100 př. n. l.

Wieliczka, Polsko

Netradiční svatyně

Sůl se z dolu v polské Wieliczce u Krakova vyvážela už ve 13. století a těžba se tu nakonec zastavila až v roce 2007. Komplex zasahuje do hloubky 327 metrů a ukrývá doslova labyrint chodeb, jejichž celková délka činí takřka 300 kilometrů.

Mezi nejzajímavější místa tu patří podzemní kaple svaté Kingy, která je celá vytesaná ze soli, včetně soch a oltářů, ale také velká podzemní jezera, jež při správném nasvícení hrají nejrozmanitějšími barvami.

Salzbergwerk Berchtesgaden, Německo

Návštěva za provozu

Nejstarší solný důl na německém území se nachází v Berchtesgadenu na samých hranicích s Rakouskem. Sůl se tu doluje nepřetržitě od roku 1517. Navzdory pokračující těžbě je již skoro 170 let část dolu přístupná i veřejnosti.

Kromě obrovských jeskynních sálů zde stojí za vidění fascinující solné jezero nebo 40 metrů dlouhá skluzavka, která dříve horníkům sloužila k rychlejší přepravě mezi jednotlivými patry dolu.

Ručně se tu sůl už dávno nedobývá, těží se mokrou cestou, pomocí louhování a odčerpávání solanky, solného roztoku.

Salina Turda, Rumunsko

Nejúžasnější na Zemi

Nedaleko rumunského města Kluž se sůl dolovala už ve 2. století n. l. a v těžbě se pokračovalo i po pádu Římské říše. V roce 1932 byl ale důl opuštěn a pustl, za druhé světové války dokonce sloužil jako protiletecký kryt.

Teprve na začátku 90. let padlo rozhodnutí vytvořit z něj hornické muzeum. Více než 100 metrů pod povrchem, v těsné blízkosti důlních jezer a solných vodopádů, se dnes tyčí řada úchvatných futuristických objektů pro návštěvníky.

Americký portál Business Insider hovoří o dole jako o nejúžasnějším podzemním místě na Zemi.

Khewra, Pákistán

Vlakem do podzemí

Ložiska soli, nad nimiž vyroste důl v Khewře, prý objevuje už ve 4. století př. n. l. slavný válečník Alexandr Veliký (356–323 př. n. l.). Na cestě územím dnešního Pákistánu zastaví vojsko, aby si odpočinulo, a všimne si, že koně olizují slané kamení.

Z dolu se od té doby vytěžilo na 220 milionů tun kamenné soli, další miliony tun jí tu stále zůstávají. O velikosti zdejšího komplexu svědčí i fakt, že je téměř celý průjezdný vlakem.

Solivar, Slovensko

Ze života horníků

I na Slovensku má těžba soli dlouholetou tradici. V dole Solivar nedaleko Prešova se těžila už od 13. století, původně jako kamenná sůl, později formou čerpání solného roztoku.

Více než 15 let už se zde nedoluje, nahlédnout do života horníků, kteří tu kdysi pracovali, je však možné i dnes. V podzemí se totiž zachovala řada unikátních technických památek včetně varny soli nebo odčerpávacího zařízení z 18. století.

To obsahovalo i takzvaný „gágel“, což je obrovský dřevěný mechanismus poháněný voly, nebo koňmi, který sloužil k vytahování vody.