Zvědavě se rozhlíží kolem. V duchu žasne nad vyzdobenými ulicemi i módou místních mužů a žen. Ale jenom na okamžik. Přece nemůže vypadat jako nějaký venkovský balík.

Do Frankfurtu nad Mohanem přijel Hynek z Dubé společně s Dobešem z Bechyně a Albertem ze Žeberka na jaře 1292 jako vyslanec samotného krále Václava II.

Vzestup Ronovců – rodu, od něhož odvozují páni z Dubé svůj původ – začal na počátku 13. století. Křestní jméno Hynek (nebo v obměně Jindřich) se mezi nimi dědí se železnou pravidelností, což tak trochu motá hlavy historikům.

Nejsou schopni přesně určit, který z Hynků z Dubé má na svědomí konkrétní činy. Historické prameny jsou v tomto směru poměrně skoupé, a tak v některých případech odborníci tápou, zda jde o otce, či už o syna.

Muž, který vejde do dějin jako blízký spolupracovník a důvěrník krále Václava II. (1271–1305), je pravděpodobně vnukem Častolova (před r. 1200–asi 1253), jenž někdy v polovině 13. století se svou rodinou přesídlil z domovské Žitavy a Budyšína na sever Čech.

Otcem „našeho“ Hynka z Dubé (†asi 1309) je pak – jak jinak – Hynek (Jindřich) z Dubé (†asi 1290).

Bije Branibory

Prvním odrazovým můstkem pro kariéru mladého šlechtice u panovnického dvora je post stolníka.

Hynek z Dubé ho s přestávkami zastává v letech 1276–1277 a 1284–1288. Někteří historikové jsou sice přesvědčeni, že ji vykonával Hynek-otec, jiní ale zastávají teorii o synovi. Argumentují právě nižším věkem, kdy se šlechtic takové funkce ujímal.

V Českém království po smrti panovníka Přemysla Otakara II. (asi 1233–1278) v bitvě na Moravském poli panují krušné podmínky.

Sebevědomá šlechta si dělá, co chce, dědic trůnu je jako rukojmí odvezen ze země a království plundrují braniborští vojáci ve službách jeho poručníka Oty V. Braniborského (asi 1246–1299).

Hrstka statečných sebere odvahu, aby jim vzdorovala a cizáky vykázala do patřičných mezí. Podle pozdější Dalimilovy kroniky je mezi nimi i Hynek z Dubé. Dávný letopisec jej oslavuje jako hrdinu:

„Pak Hynek z Dubé rány dáváše, ot jeho rázóv jako hrom hřímáše, mlatem německé helmy kováše, až z nich světlý oheň prcháše.“

Brousí si zuby na moc

Vyrabované zemi bez krále vládne hladomor, zoufalí lidé se dokonce uchylují ke kanibalismu. Takhle už to dál nejde. Část šlechty se rozhodne vyjednávat s Otou Braniborským o návratu kralevice Václava domů.

V delegaci, která Branibora v listopadu 1281 navštěvuje ve Frankfurtu nad Odrou, nechybí ani Hynek z Dubé. Ota si však za propuštění svého svěřence diktuje přímo nehorázné podmínky. Dohoda je možná až mnohem později.

Mladičký Václav II. se do Prahy definitivně vrací v květnu 1283. Není mu tehdy ještě ani 12 let. Je zřejmé, že břímě vlády sám nést nemůže. Někteří z pánů zavětří příležitost. Zřejmě také Hynek z Dubé, který oplývá dostatečnými ambicemi…

Chytí se Záviše

Všechny plány českých pánů ovšem zkříží královna-vdova Kunhuta Uherská (1245–1285), která se vrací k synovu dvoru a přivádí s sebou svého nového partnera, Záviše z Falkenštejna (1250–1290).

Bude to právě on, kdo se v příštích letech chopí otěží moci a důležité posty v zemi obsadí příbuznými z rodu Vítkovců nebo spřátelenými šlechtici. Hynek z Dubé tehdy chytí příležitost za pačesy a využije Závišova úspěchu k vlastnímu vzestupu.

A co je pozoruhodné, ustojí i jeho následný pád v roce 1289. Už o dva roky později Hynek zastává významnou funkci králova nejvyššího komorníka a v roce 1292 míří s dalšími dvěma pány do Frankfurtu nad Mohanem, aby se zúčastnil volby nového římského krále.

Kurfiřtský hlas českého krále, jímž tito muži disponují, se přitom ukáže jako klíčový. Oproti původním očekáváním je tehdy zvolen novým říšským vladařem Adolf Nasavský (asi 1250–1298) na úkor Albrechta Habsburského (1255–1308).

Jde tak trochu o podraz Václava II., který přichystal svému habsburskému švagrovi.

Odměna za věrnost

Václav II. v zahraniční politice nyní mnohem častěji stáčí svůj zrak k Polsku. Nejprve se zmocnil území Krakovska a eliminoval nároky Přemysla II. Velkopolského (1257–1296) na ně.

Krátce po frankfurtské volbě vytáhne na sever i s armádou, aby zkrotil dalšího konkurenta, Vladislava Lokýtka (1261–1333). Roku 1293 zde ustavuje Hynka z Dubé svým hejtmanem.

Jeho úkol v nové roli bude jednoznačný – připravit Václavovi půdu pro to, aby se zmocnil polské koruny. Bude to zdlouhavý a náročný proces, ale nakonec se podaří. Na přelomu srpna a září roku 1300 je Václav II. v Hnězdně korunován polským králem.

Jeho věrné odměna za tento triumf nemine. Hynek z Dubé, který jej ke korunovaci doprovází, dostává od panovníka do zástavy bezdězské panství. Navíc je jmenován vojenským velitelem v Polsku. V této roli ho opět čeká pěkná dřina.

Po letech neklidu je třeba u našich severních sousedů nastolit mír a rozdrobenou zemi celkově zkonsolidovat, hlavně hospodářsky. Na pováženou je to tu třeba s místní měnou.

Peníze jsou tehdy v Polsku nedostatkovým zbožím a nejsou ojedinělé případy, kdy lidé jako platidla používají třeba hlavičky vzácných šedivých veverek.

Přežije svého pána

V letech 1303–1309 zastává Hynek z Dubé funkci pražského purkrabího.

Tehdy ho zastihne smrt jeho pána Václava II. Úspěšný je ale i za jeho nástupce Václava III. (1289–1306), po vymření Přemyslovců po meči také za Rudolfa Habsburského (asi 1281–1307) a Jindřicha Korutanského (1273/1280–1335).

Z historických pramenů se vytrácí v roce 1309. Otázkou ovšem je, zda některé z jeho činů na sklonku prvního desetiletí 14. století opět nepřipsat už jeho synovi.

Hynkovým dědicem se totiž – podle zvyku v rodině – stal Hynek z Dubé (†1348), který až později připojil ke svému jménu slovo „Berka“.

 Foto:: Wikimedia.org, Meisterdrucke.com