Enrico Caruso v roce 1909 přijíždí do Hamburku. Krátce před koncertem ho však začnou zlobit hlasivky a zdá se, že bude muset vystoupení zrušit.

V sále plném lidí je naštěstí i místní lékárník, který údajně přispěchá věhlasnému italskému pěvci na pomoc a podáním „zázračného“ léku mu vrátí hlas!

Nachlazeného tenora vyléčí bylinná směs, kterou hamburský lékárník namíchal již v roce 1877 z anýzu, meduňky, jitrocele a máty…Vděčný Enrico Caruso (1873–1921) pošle svému zachránci písemné poděkování a souhlasí, aby skvělý lék nesl jeho jméno.

Brzy poté se o všem dozví vídeňský cukrář Erich Kirstein a napadne ho, že by se tento „poklad“ dal využít i jinak. Směs koupí a začíná vyrábět bonbony Caruso-Hustenbonbon.

O pár let později získává recepturu pražský lahůdkář František Lhotský (1884–1954) z Vinohrad, jenže o jeho bonbony pojmenované po věhlasném umělci moc velký zájem není…

Destinky netáhnou

Lhotský rychle pochopí, v čem je problém. Značka Caruso české zákazníky jednoduše netáhne. Potřebuje nové, úderné jméno! Napadne ho operní pěvkyně Ema Destinnová (1878–1930), která mu na jaře 1919 vyjde vstříc. Bohužel ani Destinky nezaberou.

Prodeje větrových bonbonů se nezvýší. Lhotský už chce neúspěšný projekt odepsat, ale pak si vzpomene na písničkáře Karla Hašlera (1879–1941), jehož Češi přímo zbožňují. Když nezaberou Hašlerky, tak už nic. Bude ale oblíbený umělec s jeho nápadem souhlasit?

Naoko váhá

Setkají se 13. prosince 1920 v pražském kabaretu Lucerna. Lhotský přinese krabici svých bonbonů a Hašler je z nich nadšený. Vyslechne si lákavou nabídku a… „Nechci, aby si mě každý bral do huby!“ údajně odpoví naoko rozzlobeně.

Ve skutečnosti se mu nevšední návrh moc líbí. I on má obchodnického ducha. Ví, že se mu dohoda s Lhotským tisíckrát vyplatí. Za skvělou reklamu nemusí nic platit, a navíc ta cukrovinka hlasivkám opravdu pomáhá! Ještě téhož večera se Hašler rozhodne.

Podle současné publicistky Magdaleny Šorelové „se přesvědčil o kvalitě a účinku bonbonů a dal na místě písemný souhlas s tím, aby se… jmenovaly po něm. Originál dohody je uložen v Národním muzeu“.

Chutnají stále stejně

Byla to trefa do černého. Bylinková dobrota jde díky novému jménu a promyšlenému marketingu na dračku.

„Hašler kašle, nevadí, Hašlerky ho uzdraví!“ „Svěží dech, polovina dobré nálady!“ I tyto reklamní slogany zaplavily spolu s krátkými ilustrovanými básničkami přesně před 100 lety Československo.

Lhotský si také pořídí dva automobily tvarem připomínající tubu, ve které svou cukrovinku prodává. Oba vozy jezdí po Praze a jejich řidiči nabízejí bonbony lidem. Úspěšná firma si ve 30. letech buduje novou, moderní továrnu v Michli.

Hašlerky se tehdy prodávají už i v zahraničí, třeba až v Indii a Africe. V roce 1948 však Lhotskému jeho království znárodní komunisté. Hašlerky se ovšem budou vyrábět dál v moravském Holešově.

V současnosti patří k nejprodávanějším bonbonům u nás a „chutnají stále stejně jako před 100 lety…A co si drží celou dobu, tak je modrá barva a bílé pruhy na balení“, dodává Štěpán Zendulka ze společnosti Nestlé, která po roce 1989 holešovský závod koupila.

*** K soudu nepůjdou ***

* V rámci propagace Hašlerek stvoří František Lhotský fiktivního pana Vozába, prototyp průměrného a sympatického měšťana, který vychvaluje jeho bonbony v tisku.

* Když mu vymýšlel jméno, pečlivě prohledal telefonní seznamy, aby se vyhnul případné žalobě. Jistý právník si však dá tu práci a v Praze skutečného pana Vozába objeví.

* Setká se s ním a přemluví ho, aby zažaloval Lhotského za zneuctění svého jména. Nepříjemnou záležitost se nakonec podaří vyřešit mimosoudním vyrovnáním. Otec Hašlerek zaplatí „poškozenému“ 5000 korun.