Jeho postavu v rudém plášti zná každý milovník historických románů Alexandra Dumase. Kardinál Richelieu ovládal Francii, tahal za nitky v celé Evropě a byl nedostižným mistrem intrik.
Nebýt křehké tělesné konstituce a chatrného zdraví, nejspíš by Armand-Jean du Plessis, vévoda de Richelieu (†1642), narozený 9. září 1585, kráčel ve stopách svého otce, vysokého důstojníka. I on sám dlouho věří, že vojenská kariéra je pro něj to nejlepší.
Učí se šermu či jízdě na koni, součástí jeho vzdělání je také společenské vystupování nebo tanec, aby se neztratil u dvora. Život mu ale zcela promění smrt otce. Panovník rodině jako výraz vděčnosti za jeho služby přiřkne biskupství v Luçonu na západě Francie.
„Někdo z rodiny se musí úřadu ujmout,“ rozhodne matka. Volba padne na Armanda. Díky papežskému dispensu se může stát biskupem už ve 22 letech.
Vzestup u dvora
Armand se do nové práce vrhá naplno. Už v roce 1614 reprezentuje svůj kraj ve shromáždění generálních stavů a je to právě on, kdo na jeho konci přednese projev jménem celého francouzského duchovenstva.
Brzy si ho vybírá sama manželka krále Ludvíka XIII. (1601–1643) Anna Rakouská (1601–1666) za almužníka – nejvyššího zástupce církve v královské domácnosti.
Pak ho povýší na státního tajemníka, starajícího se o zahraniční záležitosti, a v roce 1621 se stává kardinálem. Je nyní takřka nepostradatelným rádcem krále a zanedlouho získá post prvního ministra. Ač formálně podřízen panovníkovi, ovládá celou Francii.
Vše boří a kosí
Intriky jsou součástí kardinálova života. V zahraniční politice usiluje o podkopání vlivu Habsburků, doma omezuje tradiční práva šlechty a snaží se zničit hugenoty kvůli jejich protestantské víře.
Stává se průkopníkem nového stylu politiky, v němž účel světí prostředky. „Jdu za svým cílem, vše bořím a kosím a poté zahalím svou červenou sutanou,“ tvrdí Richelieu. Díky němu moc Francie stoupá.
Jen v královském paláci má stále mnoho vlivných nepřátel. „Je obtížnější dobýt čtyři stopy královy pracovny než všechna bitevní pole Evropy,“ stěžuje si kardinál.
Slabý až po smrti
Richelieu vládne tvrdou rukou a neváhá se krutě mstít svým odpůrcům. Jen krále považuje za nedotknutelného. „Velcí muži, kteří slouží státu, jsou jako odsouzenci na smrt.
Jediný rozdíl tkví v tom, že tito jsou trestáni za své hříchy a oni za své ctnosti,“ uvědomuje si, jak je jeho postavení vratké. Když v roce 1642 umírá, mnozí si oddechnou, jiní se obávají oslabení Francie.
Vystoupit proti němu si však Francouzi troufnou až půl druhého století po jeho smrti. V roce 1793 je během Velké francouzské revoluce zfanatizovaným davem zničen jeho sarkofág v kapli Sorbonnské univerzity a znesvěceny jsou i kardinálovy ostatky.
