Podzemní mučírnou se nese křik trýzněných. Slitování se však nedovolají. I kdyby snad někoho z přítomných napadlo projevit soucit, rychle na takové myšlenky zapomene. Nejkrutějším z katů je tu dnes totiž sám král.
Svatý Jan Nepomucký (asi 1350–1393) patří k historickým osobnostem, o jejichž narození se toho příliš neví. Zato jeho smrt 20. března 1393 si lidé připomínají i po dlouhých staletích.
Ví se, že díky svému talentu i vzdělání stoupal po kariérním žebříčku, a zastával dokonce úřad pražského generálního vikáře, což je pro jeho budoucí osud důležitým okamžikem.
Ve své funkci má totiž blízko k osobě pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna (asi 1350–1400) a ten stojí v opozici proti osobě v zemi nejmocnější – proti samotnému králi Václavovi IV. (1361–1419).
Panovníkův hněv
Rozbuškou v napjatém vztahu dvou mocných postav tehdejší doby se stává obsazení místa opata ve významném klášteře v Kladrubech. Král usiluje o přeměnu kláštera v biskupství, což by oslabilo vliv arcibiskupa.
Ten naopak využívá nepřítomnosti panovníka a co nejrychleji potvrzuje jmenování nového opata. Jan Nepomucký coby generální vikář (tehdy je svému okolí ještě znám jako Johánek z Pomuku) toto rozhodnutí potvrzuje a obrací proti sobě králův hněv. Brzy se přesvědčí o tom, že tak nelítostného protivníka není radno dráždit…
Chopte se jich!
Arcibiskup s králem vedou dlouhodobé spory, například i o osobě papeže. Volba kladrubského opata teď rozdmýchá vladařův hněv naplno. Během jednání na Velkopřevorském náměstí káže svým strážím vrhnout se na arcibiskupa a jeho doprovod.
Jan z Jenštejna dokáže uprchnout, čtyři jeho průvodci však padnou do králových rukou. Mezi nimi i Jan Nepomucký. Panovníkův hněv se obrací zejména proti němu a také proti druhému generálnímu vikáři, Mikuláši Puchníkovi (asi 1350–1402).
Oba končí v mučírně staroměstské rychty. Ke slovu přichází věšení za paže svázané za zády, pálení těla pochodněmi, používání palečnic. Sám král trýznění zajatců nejen sleduje, ale sám se stává i katem, když se v určitých chvílích osobně chopí mučicích nástrojů.
Nic však ze zajatců nedostane. „Nikdy nepromluvíš o tom, co se zde dělo!“ naléhají trýznitelé na Puchníka předtím, než je propuštěn. Jan Nepomucký svobodu už nikdy nepozná.
Hlavní podezřelý
Janovo tělo zašité v pytli je svrženo z mostu do Vltavy a nalezeno až po měsíci. O mnoho staletí později zkoumání ostatků prokáže, že nepodlehl následkům mučení ani se neutopil, jak se dlouho předpokládalo.
Příčinou jeho smrti se stala mimořádně prudká rána do hlavy a proražení spodiny lebeční. Komu patřila ruka, která vedla smrtící úder? Troufl by si snad v králově přítomnosti kdokoli provést něco takového bez jeho přímého rozkazu?
Nebo snad ukončil pozemskou pouť Jana Nepomuckého sám panovník? Místo v dějinách mu však ani král upřít nedokázal. Jeho památku si lidé v českých zemích připomínají tak intenzivně, že je v roce 1729 papežem prohlášen za svatého.
Foto: Wikipedia Commons, ceskedukaty.cz, behance.net