Přítomní sledují se slzami v očích, jak zbrusu nová budova Národního divadla podléhá děsivému požáru. Jedním z těch, kdo 12. srpna 1881 s nasazením vlastního života pomáhá vynášet cenné obrazy z ohnivého pekla, je i 26letý malíř Vojtěch Hynais.

Pro Vojtěcha Hynaise (1854–1925) je domovem Vídeň. Tam přichází na svět do rodiny krejčího, tam studuje vyhlášenou Akademii výtvarných umění, ve studiu pak pokračuje v Paříži.

Když dostane nabídku, aby vytvořil novou oponu pro Národní divadlo místo té, kterou namaloval František Ženíšek (1849–1916) a která shořela, po dlouhém váhání přijímá. Čeká ho ale stěhování. Podle smlouvy má být totiž opona vytvořena výhradně v Praze.

Rukopis více osob

Smlouva z léta 1882 stanovuje nejzazší termín pro odevzdání díla na 15. září 1883, v případě zpoždění hrozí malíři penále 400 zlatých týdně.

Celková odměna za odvedenou práci pak činí 9000 zlatých, ovšem plátno, rám, lešení i barvy si musí umělec obstarat na vlastní náklady. Zato se mu nekladou překážky v najímání pomocníků.

Historie bude hovořit o dvou, restaurátoři v následujících desetiletích budou spekulovat o rukopisu více autorů.

Hynaisovi pomáhají francouzští malíři Adrien Karbowsky (1855–1945) a Gabriel Desrivières (1857–1931), možná i český kolega Václav Sochor (1855–1935). Je složité odhalit, kterým částem opony se pomocníci věnovali.

„Většinou malíř vytvořil návrh a kartony, ale pak to ani nerealizoval, dělalo se to v dekoratérské dílně, byla to taková manufaktura. Ale Hynais to maloval sám,“ je přesvědčena hlavní konzervátorka Národního divadla Petra Daňhelová.

Sochař vyrušuje

Umělci pracují v provizorní dřevěné boudě na Karlově náměstí nedaleko Černého pivovaru. Hynais s prostředím ovšem příliš spokojen není. O ateliér se totiž musí dělit se sochařem Bohuslavem Schnirchem (1845–1901), což ho vyrušuje při soustředění.

Hlavním motivem nové opony se má stát snaha českého lidu obnovit zničené divadlo. „Ta všeobecná obětavost i těch nejchudších vrstev mi tak imponovala, že jsem si řekl, že si národ zaslouží, aby se to zvěčnilo,“ prohlašuje Hynais.

Kráska z Paříže

Francie, druhý Hynaisův domov, se na vzhledu opony výrazně podepisuje. Malíř vychází ze svých pařížských skic, využívajících francouzské modely.

Na oponě tak lze nalézt například tehdy velice vyhledávanou 16letou modelku Suzanne Valadonovou (1865–1938), slavnou múzu malířů zvučných jmen. Na oponě zaujímá ústřední místo jako alegorie Slávy Čechie. Použití francouzských vzorů zanedlouho vzbudí diskuze.

Nemají snad mít postavy tradičnější slovanské tvary? „Hynaisovi se povedlo přenést křehké pařížské krásky do města Libušina,“ je naopak nadšen historik Václav Vilém Štech (1885–1974).

Hynais se svými pomocníky zvládne monumentální dílo o ploše 142 čtverečních metrů vytvořit za 90 dnů, spotřebuje 26 kilogramů barev a samotné plátno váží 180 kilogramů.

Dílo je hotovo 26. září 1883, a přestože objednavatelé oponu, která se jim příliš nezamlouvá, nikdy neschválí, už 18. listopadu ji mohou spatřit na vlastní oči diváci při premiéře Smetanovy Libuše. Nebylo zbytí, musela se instalovat.

Foto: wikimedia.org, reprofoto Česká televize, hynaisova opona pro národní divadlo restaurování a technologický průzkum opony v historické budově národního divadla v praze/tomáš berger – petra straková – tomáš záhoř