V Indii loví tygry a v Himalájích kozorožce. Na svém panství v západoslovenských Oponicích hostí šlechtice, diplomaty i obchodníky… Henrich Apponyi si rád užívá, i když se mu nedostává peněz.

Naseká dluhy, které nesplácí. Na lehkovážnost nezodpovědného floutka doplatí i knihovna, kterou založil jeho pradědeček.

Miluje knihy. Obzvlášť pak prvotisky, kterých má ve své knihovně několik set! Hrabě Anton Juraj Apponyi z Oponic (1751–1817) zastává prestižní a dobře placenou funkci na císařském dvoře ve Vídni, a tak si je může bez rozpaků kupovat.

Svoje „vídeňské paláce od sklepů až po střechu zaplnil knihami. Jeho sbírka čítala přes 30 000 vzácných děl“, přibližuje jeho zápal Peter Králik, správce Apponyiovské knihovny v Oponicích u Topolčan.

Co do počtu svazků jí může konkurovat jen hrstka soukromých knihoven v tehdejší habsburské monarchii. Anton Juraj je na svůj „poklad“ právem hrdý! Zato jeho dědicové…

Nevděčné město

Majetek zesnulého hraběte zdědí jeho tři synové. O knihovnu však projeví zájem jen jeden z nich, císařský diplomat Anton Apponyi (1782–1852).

Na radu otcova knihovníka přestěhuje kompletní sbírku do svého paláce v Prešpurku (v dnešní Bratislavě) a v roce 1827 ji zdarma zpřístupní veřejnosti, aby se mohla vzdělávat.

Představitele města nadchne Antonova vstřícnost natolik, že se rozhodnou knihovnu finančně podporovat. Vzájemná spolupráce poběží až do roku 1846, kdy o ni radní najednou ztratí zájem.

„Jste nevděčníci!“ urazí se hrabě a všechny knihy nechá převézt do rodinného sídla v Oponicích. V severním křídle zámku pro ně zbuduje prostorný sál.

Dražba v Praze

Žije si na vysoké noze. Pořádá divoké pitky, prohání děvčata a procestuje velký kus světa. Nákladný styl života však přivede Henricha Apponyiho (1884–1935), pravnuka Antona Juraje, na mizinu.

Zadluží se a postupně začne rozprodávat zděděný majetek. Časem dojde řada i na knihovnu, stovky děl změní svého majitele. Nepolepšitelný hrabě, který se nikdy neožení a nezplodí potomka, nakonec přijde o vše.

Krátce před smrtí uprchne do Berlína a Oponické panství skončí v exekuci. Knihovna připadne hraběti Ľudovítu Károlyiovi (1872–1965), jemuž jde o jediné – co nejvýhodněji ji zpeněžit.

V létě 1939 odveze na 10 000 knih do Prahy, kde se v aukci prodá přibližně desetina z nich. Ostatní svazky se záhadně ztratí a na Slovensko se už nikdy nevrátí. Samotný zámek v Oponicích koupí velkostatkář Vít Slezák.

S rodinou se do něj přestěhuje a na přilehlých pozemcích hospodaří. Před nástrahami druhé světové války svůj nový domov ještě ochrání, nicméně na zlovůli komunistického režimu už nestačí…

Za minutu dvanáct

Zámek po roce 1948 získává místní JZD. Moc se o něj nestará, takže celý areál pomalu chátrá. V knihovně je tehdy stále ještě zhruba 15 000 unikátních děl.

Vesničané o ně – na rozdíl od luxusního nábytku – nejeví zájem, a tak zůstávají v policích, kde na ně sedá prach.

Společnost jim dělají hlodavci, protože družstevníci využívají sál knihovny jako obilnou sýpku! Zdá se, že je jen otázkou času, než stovky let staré svazky nenávratně zničí plíseň a moli…

Katastrofě zabrání profesor knihovědy a politický vězeň Vševlad Jozef Gajdoš (1907–1978), jemuž komunisté o rok zkrátili trest a poslali ho do Oponic.

Podle Králika „zde strávil v létech 1956–1958 dva nesmírně těžké roky, ale knihovnu doslova zachránil“. V současnosti je zrekonstruovaný knihovní sál přístupný veřejnosti.

*** Opilecký nápad ***

* Henrichovy večírky na zámku v Oponicích lákají smetánku z celého světa…Rád sem jezdí například americký miliardář Thomas Cardeza (1875–1952), který v roce 1912 přežil ztroskotání Titaniku.

* Při jedné divoké pitce dostanou s hrabětem nápad, že na Slovensko pozvou slavnou tanečnici Josephine Bakerovou (1906–1975)…Skutečně se jim to podaří a umělkyně jim na biliardovém stolec zazpívá a předvede svůj proslulý „banánový tanec“.