Česká knížata po svém zvolení usedala na kamenný stolec, který se nacházel uprostřed Pražského hradu. Na znamení své moci si na hlavu snad nasazovala zvláštní čepice nebo čelenku. Králům už bude taková ozdoba málo. Jak vypadaly české korunovační klenoty napříč věky?

Obroučková čelenka se čtyřmi výběžky. Přibližně takovou podobu má koruna prvního českého krále Vratislava II. (kolem r. 1033–1092), s níž je zachycen na svých denárech. Nedá se vyloučit, že se uprostřed obroučky ještě nacházela mitra, pokrývka hlavy.

Jako „zlatem, perlami a drahým kamením okrášlenou“ popisuje kronikář Mnich sázavský korunu, kterou si pak na hlavu nasadil Vladislav II. (kolem r. 1110–1174).

Svědectví z hrobu

Korunovační klenoty dědičných přemyslovských králů se zřejmě navždy ztratily v době bouřlivého bezvládí, k němuž došlo po smrti Přemysla Otakara II. (kolem r. 1233–1278) v bitvě na Moravském poli. Přesto si lze o jejich podobě udělat určitou představu.

Je totiž více než pravděpodobné, že se jimi inspiroval Václav II. (1271–1305), když na sklonku 13. století zadával výrobu pohřebních insignií pro svého otce ve zlatnické dílně břevnovského kláštera.

Pro svou vlastní korunovaci si snad nechal zhotovit podobnou korunu, ale používal i další, jež později nejspíš přešla do majetku Karla IV. (1316–1378), kterému po matce kolovala v žilách přemyslovská krev.

Lucemburk se s ní nechal opakovaně zvěčnit jako s osobní císařskou korunou. Pro jeho královskou korunovaci v září 1347 však vznikla svatováclavská koruna, která je součástí českých korunovačních klenotů dodnes a je považována za čtvrtou nejstarší v Evropě.