„Zmenšete soše nos,“ radí florentský politik Piero Soderini Michelangelovi při jedné z návštěv jeho dílny. Umělec si z něj ale vystřelí. Nabere hrst prachu do dlaní a předstírá, že jedinou ranou dláta opravdu kus nosu odsekl.

Přitom se svého díla ve skutečnosti ani nedotkne. Mluvit do práce si nenechá – od nikoho!

Hrdí Florenťané touží být v lecčems první. Proto si také 18. srpna 1464 objednávají u sochaře Agostina di Duccia (1418‒1481) sochu z bílého carrarského mramoru, vysokou téměř šest metrů.

Má ozdobit jeden z pilířů tehdy ještě nehotového dómu Santa Maria del Fiore. Duccio ji tesá přímo v lomu, ale bere si na sebe příliš velký závazek.

„Agostino svoji práci nedotáhl do konce, možná proto, že na ni měl málo času, nebo že na těžkou dřinu v lomu nebyl zvyklý.

Zřejmě sám sebe přecenil, když tak jedinečný úkol vůbec přijal, a hrubě opracovaný obrovský blok mramoru skončil ve skladu stavebního materiálu,“ vysvětluje současný italský architekt a restaurátor Antonio Forcellino.

Další zklamání

Ovšem stavební huť, která buduje katedrálu, se nevzdává. Touží, aby florentskou katedrálu zdobil kolos srovnatelný s dvojicí válečníků na římském náměstí Montecavallo.

Na náročném úkolu ztroskotá ale i další sochař Antonio Rossellino (1427–1479), který dostane pověření k vytesání sochy 6. května 1476. Mnoho let se potom nic neděje.

„S tou hrubě otesanou sochou ležící na dvoře je třeba něco udělat,“ rozhodnou se zástupci huti 2. července 1501. Tentokrát si vyberou 26letého Michelangela Buonarrotiho (1475‒1564), který nedávno dokončil svoji sochu Piety a jeho sláva se šíří po celé Itálii. Nezalekne se proto ani úkolu převzít nehotové dílo…

Řekne si o víc

Na nabídku kývne 16. srpna 1501 a o měsíc později se už pouští do práce. Odměna přitom není nic moc, a to má být socha hotova do dvou let. Když si Michelangelo ověří, že si s kusem otesaného mramoru dokáže poradit, rozhodne se zvýšit cenu svého umění.

„Žádám o úpravu smlouvy,“ prohlašuje sebevědomě a opravdu – místo původních asi 150 zlatých mu stavební huť slíbí rovnou 200. Některé prameny dokonce uvádějí, že nakonec se jeho odměna za legendární sochu Davida vyšplhala až na 900 zlatých… Hotový výtvor všichni chválí.

„Tímto dílem Florencie překonala Řím,“ prohlašuje slavně italský humanista Benedetto Varchi (1502/1503‒1565).

Ztělesnění republiky

„Přestože byl David původně určen výhradně pro dóm, svou výjimečností uvedl ve florentské společnosti do pohybu složitý proces širokého ztotožnění s hodnotami, jejichž je symbolem,“ píše Forcellino.

Florenťané v soše vidí ztělesnění své republiky, která existuje v příliš nejisté době. Umístění sochy se tak stává politickou otázkou. Florentská vláda ustavuje výbor, který má rozhodnout, kde bude David stát.

Vládní herold Francesco upřednostňuje „místo, kde dosud stála Judita (Donatellova socha – pozn. red.)“ a které považuje za dostatečně důstojné, aby reprezentovalo republikánskou odvahu. Výbor po dlouhé diskuzi souhlasí.

Socha čtyři dny putuje od dómu na náměstí Signoria. 8. září 1504, přesně před 515 lety, „naháče“ odhalí před zraky obyvatel města sám její hrdý autor.