Španělský král Filip II. cítí, že se blíží jeho poslední hodinka. Stráví ji ve svém sídle El Escorialu, kde umírá 13. září 1598. V rukou svírá krucifix a kolem má spoustu relikvií svatých.

Celý život patřil mezi jejich vášnivé sběratele, a proto i poslední pohled jeho očí patří právě jim.

„Mojžíš vzal s sebou Josefovy kosti, neboť ten zavázal syny Izraele přísahou: Až k vám Bůh obrátí zřetel, vyneste odsud mé kosti s sebou!“ uvádí Starý zákon o odchodu Židů z Egypta. Už Bible tak popisuje uctívání relikvií svatých.

Samotný dotyk s nimi má mít blahodárné účinky, což v Matoušově evangeliu, pro změnu v Novém zákoně, dokazuje příběh ženy, které tekla krev, a když se dotkla lemu Kristova roucha, byla uzdravena…

Spor o předkožku

Existují tři skupiny relikvií. První tvoří samotné ostatky, druhá zahrnuje předměty používané světci, například části jejich oděvu. Ve třetím případě jde o věci, které byly pouze ve styku s relikviemi.

Není divu, že se sběratelé, ať už jde o korunované hlavy, nebo církevní představitele a instituce, mohou po nich utlouct. Dokonce o ně svádějí líté boje. „Předkožka Ježíše Krista je naším majetkem,“ chlubí se ve 12. století hned 14 kostelů v Itálii.

Navzájem se mezi sebou obviňují z podvodu a žádají papeže Inocence III. (asi 1160–1216), aby rozsoudil jejich spor. „Která je pravá?

To ví jenom sám Bůh,“ vykroutí se mazaně z nepříjemného úkolu Svatý otec a nechává jednotlivé farnosti napospas hádkám.

Pro spásu rodiny

V Čechách jsou pilnými sběrateli ostatků svatých už Přemyslovci. Když francouzský král Ludvík IX. (1214–1270) získává z Byzance koupí Kristovu korunu, jejími trny pak on a jeho následníci obdarovávají spřízněné panovníky.

Jeden trn tak dostane český král Přemysl Otakar II. (asi 1233–1278), dva římský císař Karel IV. (1316–1378). Zvláště on projevuje pro ostatky opravdovou vášeň.

„Podaří-li se mi v českých zemích soustředit památky na Kristovo utrpení, jistě v den Posledního soudu sestoupí na zem právě k nám,“ věří zbožný vladař.

„Relikvie podle něho byly zárukou spásy jeho rodiny a vlastně potažmo celé země,“ vysvětluje současný historik Jan Royt. Sběratelství ostatků patří mezi Karlovy velké koníčky.

Vyhne se podvrhům

Císař velmi dobře ví, že rovněž kvete obchod s falešnými relikviemi. Za záruku pravosti proto považuje relikvii, kterou dostává darem od nějaké významné osobnosti.

„Daroval mi ji sám Svatý otec Urban V.,“ odpovídá na námitky pochybovačů, kteří by se snad odvážili tvrdit, že kousek Kristovy bederní roušky je padělkem. Neváhá se za relikviemi vydat i na dlouhou cestu.

Nejednou se překvapivě objeví na místě, kde ho nikdo nečeká, nechá tu vykonat bohoslužbu a modlí se. Zároveň ale prosí, aby mu otevřeli čísi starý hrob.

Zbožnému císaři nemohou odmítnout… Svojí nečekanou návštěvou předchází tomu, že mu někdo přichystá falešné ostatky.

Nenechá na ně sáhnout

Skutečným sběratelským rekordmanem je ale král Filip II. Španělský (1527–1598) – přísný katolík, který je relikviemi doslova posedlý.

„Pravidelně je vystavujte, ale dodržuje jedině mnou stanovené pořadí,“ nařizuje roku 1587. Dme se pýchou nad svojí rozsáhlou sbírkou, která prý obsahuje jenom ověřené a přesné označené památky na život světců.

Panovník nedopustí, aby na jeho kolekci, zahrnující 7422 relikvií, sáhl někdo nepovolaný. Ve sbírce má 12 těl svatých, 306 jejich končetin a 144 hlav. Ve skutečnosti ale jenom malá část z nich je pravá.

*** Zákaz obchodování ***

Kupčení s ostatky svatých se církev brání. Už na IV. lateránském koncilu v roce 1215 ho přísně zakazuje, přesto se s relikviemi vesele obchoduje dál. V roce 2017 Vatikán obchodování s ostatky opět zapovídá.

„Tyto praktiky nesmějí být v žádném případě tolerovány. Obchod s ostatky se vylučuje,“ vyjádří se vatikánská Kongregace pro blahořečení a svatořečení.

Ostatky nesmí být dál děleny a zakazuje se i jejich ukazování na místech, která nejsou posvátná nebo církví schválená.