Je parno, ale v silných zdech Nového hradu u Kunratic panuje příjemný chlad. Poklidný srpnový den roku 1419 se však náhle změní v nečekané drama.

„Poražen jsa šlakem, s velikým křikem a řvaním jako lvovým,“ slovy kronikáře Vavřince z Březové zde znenadání umírá král Václav IV.

Žofie Bavorská (1376–1428) je bledá jako stěna, když přijímá spěšného posla, který přináší zprávu o skonu jejího královského chotě. Chce být chvíli sama. V myšlenkách si přehrává společné okamžiky. Vybaví se jí i jejich první setkání?

V roce 1388 doprovodila k pražskému dvoru svého strýce bavorského vévodu Fridricha (1339–1393), který ji opatroval jako schovanku. Tehdy 12letá dívenka okouzlila o 15 let staršího vdovce Václava IV. (1361–1419).

Nedokázal od ní odtrhnout oči a snad i na okamžik zapomněl na svou loveckou vášeň, kterou se právě ve společnosti Fridricha chystal ukojit. V létě 1389 se konala královská svatba. Hry a dvorské zábavy při té příležitosti trvaly celých osm dní.

Jedna pohroma za druhou

Při té vzpomínce se Žofii derou do očí slzy. Mnoho dalších šťastných dní po boku manžela už nezažila. I když měli mnoho společného, inteligenci, rozhled, zájem o umění i slabost pro život v luxusu, Václav se jí ustavičně vzdaloval.

Démon alkoholu nad ním získával svou moc, měnil jeho nálady jako na běžícím páse. Pak už se na panovnický pár valila jedna pohroma za druhou.

Vyděšená Žofie zjara 1393 poslouchala děsivé zprávy o smrti Johánka z Pomuku (†1340/1350), generálního vikáře pražského arcibiskupa. Prý ho na mučidlech osobně vyslýchal král. Na konci roku 1393 se Václava zase podle všeho pokusil kdosi otrávit.

Panovník přežil, ale jen aby se stal vězněm českých pánů. V dramatické době Žofie pobývala ve svých věnných městech, která zdědila po zesnulé císařovně Alžbětě Pomořanské (1346/1347–1393).

Hradec Králové, Dvůr Králové, Chrudim, Jaroměř, Mělník, Polička, Trutnov nebo Vysoké Mýto. To všechno jí patří. Václav vše stvrdil zápisem do zemských desek v roce 1400, krátce po její korunovaci českou královnou.

O 12 let později jí tato města přiznal i švagr Zikmund Lucemburský (1368–1437) jako „dědic a čekatel koruny české“.

Na rozdíl od chotě se zde Žofie ukázala jako mimořádně schopná hospodářka, svá panství ještě rozšiřovala a podporovala na nich stavební aktivity.

Regentkou v neklidných časech

Z hlubokých úvah královnu vytrhne hluk. Jakmile se zpráva o smrti Václava IV. rozšířila mezi poddané, vypukly nejen v Praze nepokoje. „Již nemá nižádný král na zemi volen býti, neb sám Kristus kralovati bude,“ prorokovali potulní kazatelé.

Část prostého lidu uvěřila, že tato chvíle nyní nastala. Lůza rabuje v pražských ulicích, kostely a kláštery se ocitají v plamenech, vyděšení měšťané se zabarikádovávají ve svých domech. Na samém konci září 1419 se drama opakuje.

Katolíci, umírnění kališníci, pražští měšťané teď upínají svou naději k Zikmundovi Lucemburskému jako novému králi, který zjedná pořádek. Za příslib, že povolí přijímání podobojí, jsou ochotni jeho nástupnictví akceptovat.

Nároky svého švagra na českou korunu nezpochybňuje ani Žofie, jejíž manželství s Václavem zůstalo bezdětné. Do neklidné situace od Zikmunda přišla zpráva, v níž ji pověřil dočasnou správou království.

Na počátku října 1419 se kolem ní srocuje spolek „na obranu práva a řádu zemského“. Hlavní slovo v něm má kromě královny nejvyšší purkrabí Čeněk z Vartenberka (†1425). Nechává opevňovat Pražský hrad, jeho muži obsazují Malou Stranu. Ve vzduchu visí další malér…

Na útěku z Prahy

Už na začátku listopadu 1419 do Prahy míří zástupy venkovských husitů, aby zde došlo k jejich sjednocení (sbratření). Neobejde se to bez dalších násilností. Vyšehrad se ocitá v rukou kališníků a ti nakonec vyplení i Malou Stranu.

Ne, Žofie už se na to nebude déle dívat. Prchá z Prahy do Brna. Cestou se jí možná v hlavě honí vzpomínky na to, jak se sama stala věrnou stoupenkyní mistra Jana Husa (asi 1370–1415). Někdy v roce 1402 královna poprvé stanula v Betlémské kapli.

„Lépe jest dobře zemříti, nežli zle naživu býti. Nade vším vítězí pravda.“ Žofie hltala každé slovíčko charismatického kazatele. V dalších letech se za něj bila jako lvice.

V září 1410 společně s Václavem IV. podepsala list papeži, v němž Svatého otce žádali, aby byl vůči Husovi shovívavější. Zůstala mu věrná i po jeho upálení v Kostnici. Marně se jí pokoušela její rodina Wittelsbachů napravit hlavu. Až tzv.

půhon, který obdržela v únoru 1419, ji přiměl změnit názor. Tváří v tvář možnému soudu, před nímž by se měla obhájit z kacířství, vyděšená Žofie začala ze dne na den „sekat latinu“. Teď je aktivitami Husových následovníků nejspíš sama silně otřesena.

V moci Zikmunda

O Vánocích 1419 v Brně předstupuje před švagra Zikmunda, který se v moravské metropoli účastní zemského sněmu, a zříká se regentství. Do Čech se ale vrátí, a to když Lucemburk v čele křížové výpravy vytáhne v průběhu roku 1420 na Prahu.

Žofie se nachází v jeho doprovodu, většinu času tehdy tráví po boku jeho choti Barbory Celjské (1392–1451) v Kutné Hoře. Po neúspěchu kruciáty společně se Zikmundem dámy vyklízejí pole. Novým Žofiiným domovem se stává Prešpurk (Bratislava).

Někteří historikové tvrdí, že ji tu její švagr internoval, jiní zastávají názor, že jen požívala jeho ochrany. Vyrojí se i spekulace o jejich intimním poměru. „S cizoložnými zvolil jsi úděl svůj. Neslyšel jsi, jak křtitel Kristův praví Herodovi:

»Není Tobě dovoleno míti ženu bratra svého.«?“ zavdá příčinu ke klepům jakýsi duchovní, kárající krále. Pro milenecký vztah mezi Žofií a Zikmundem však neexistují důkazy.

Kromě slov kněze snad pomluvy přiživila i Lucemburkova náruživá povaha, s níž po celý život miloval ženy bez ohledu na jejich společenské postavení.

Podle všeho ale dával přednost podstatně mladším dámám, než byla jeho švagrová v okamžiku, kdy se objevila u jeho dvora. Když o její ruku projevil zájem polský král Vladislav II. Jagello (kolem r. 1362–1434), dostal od Zikmunda ale každopádně košem.