„Určitě zatím stojí ty ilyrské bandy. Sebranka jedna zlodějská!“ odfrkne rozčileně římský patricij Marcellus, obchodník s vínem. Před chvílí se dozvěděl, že jednu z jeho lodí, převážející drahocenný náklad lahodného moku, přepadli piráti. Viníky uhodne rychle…

Ilyrové se v oblasti dnešní Albánie a západní části Balkánu usazují už v 11. století př. n. l., ale první písemné zprávy o nich pocházejí až z doby o čtyři století později.

Sami Ilyrové o sobě nezanechali ani řádku, o to více si jich ale všímají řečtí a římští autoři, kteří jejich národní povahu doslova rozcupují.

„V antických spisech bývají Ilyrové charakterizováni jako ferrissimae gentes nebo latrones, to znamená krutý nebo loupeživý národ,“ píše historik Pavel Hradečný (1938–2006).

Nebezpečí ze strany bojovných Ilyrů vnímají Římané už od 4. století př. n. l. Bojí se jich, ale zároveň je tvrdě odsuzují, a to i poté, co se jim roku 35 př. n. l. podaří dobýt jejich území.

„Je to národ divochů a pirátů,“ netají se opovržením římský historik Livius (64/59 př. n. l. –12/17 n. l.).

Vždy připraveni k boji

Jaderské moře se ve starověku stává rejdištěm zdatných ilyrských námořníků, kteří si obživu opatřují přepadáváním plavidel obtěžkaných nákladem. Pro Řeky a Římany provozující námořní obchod se stávají postrachem.

„Panonci (tak Římané nazývají Ilyry podle území, kde žijí – pozn. red.) jsou vysocí a silní, vždy připravení k boji a srdnatě čelí nebezpečí,“ potvrzuje jejich odhodlání řecký dějepisec Herodianus (170–240 n. l.) v pozdějších dobách.

Římský obchodník Marcellus během dvou let kvůli ilyrským bandám přišel už o třetí loď. Bezbranná posádka té poslední skončila po krvavém masakru na mořském dně.

„Jestli to půjde takhle dál, budeme muset náš obchod s vínem zavřít,“ stěžuje si svému synovi, kterému chtěl prosperující vinařství brzy předat.

Nejsou duchaplní

Ilyrové ale nechtějí mír. Mají ve zvyku vzít si co chtějí, třeba i násilím. Jejich jednotlivé kmeny se nesnesou ani mezi sebou.

„Ke každodennímu životu patřily vzájemné násilné střety o půdu a kořist, při nichž se ovšem nikomu nepodařilo získat trvalejší převahu nad svými sousedy, a u kmenů, žijících při pobřeží, námořní pirátství,“ líčí Hradečný povahu svérázných obyvatel Balkánu.

Ilyrové nebo Panonci se kromě loupeživých námořních výprav zabývají hlavně pastevectvím, ve vnitrozemských oblastech zvládnou i těžit a zpracovávat kovy, na řekách a jezerech loví ryby. Duchovní stránce života ale nepřikládají moc velký význam.

Herodianus dokonce poťouchle dodává, že „nejsou příliš duchaplní“. Otevřeně je označuje za barbary.

Neklidná krev

Velkým problémem Ilyrů jsou vzájemné neshody mezi nimi. Kdyby se bojovné kmeny dokázaly sjednotit, pyšným a rozpínavým Římanům by pěkně zatopily. Jenže kvůli neustálým bitkám si Římané s nimi snadno poradí.

V roce 9 n. l. jejich území – dosavadní provincii Illyricum – po zásahu vojevůdce a budoucího císaře Tiberia (42 př. n. l.–37 n. l.) definitivně rozdělí mezi nově založené provincie Panonie a Dalmácie.

Ilyrové postupně splývají se svými dobyvateli. V roce 1774 vysloví německý učenec švédského původu Johann Erich Thunmann (1746–1778) jako první teorii, že Ilyrové jsou předky Albánců, kterým tak v žilách koluje neklidná pirátská krev. K tomuto názoru se přiklání i většina současných odborníků.

*** Budují zbytečné opevnění ***

* Na území provincie Panonie nejprve roku 405 vtrhnou germánští Gótové, ale o pět let později se zde podaří obnovit římskou nadvládu…Správci Panonie začínají stavět opevnění proti bojovným Hunům, kteří dorážejí na hranicích.

* Římanům to ale nakonec není nic platné, neboť kolem roku 420 už stejně Hunové ovládají velkou část panonského území…V roce 433 ho definitivně získají celé – výměnou za pomoc římskému vojevůdci Flaviu Aetiovi (asi 396–454) během bojů o moc v samotném Římě.