Pohrdne povoláním kněze, je zklamán politikou a sám velkovévoda mu zruší noviny. Pak ale najde smysl života a napíše jednu z nejobdivovanějších dětských knížek na světě.

Dlouho nic nenasvědčuje tomu, že by se z Carla Lorenziniho (1826–1890) z Florencie měla stát světová celebrita. Jeho rodina není příliš šťastná.

Matka Angiolina pracuje jako švadlena, otec Domenico je kuchař a z Carlových deseti sourozenců sedm umírá už v dětství. Pro rodiče je problém uživit i zbylé potomky, a tak nejstarší Carlo tráví většinu času u babičky v městečku Collodi.

Jednou si jméno této obce vybere za svůj umělecký pseudonym a pod ním se také proslaví.

Zakázané noviny

Prozatím Carlo studuje v teologickém semináři. „Nechci se stát knězem,“ zjišťuje však. Živí se jako knihkupec ve Florencii a proniká do tajů vzácných rukopisů.

Brzy je tak uznávaným odborníkem, že získá i církevní povolení studovat spisy zařazené na index zakázaných knih. Carlo nechce jen knihy prodávat a zkoumat, ale hodlá je také psát.

Uvede se satirickými články v novinách Il Lampione, které sám založí, a udělá si jméno, když toskánský velkovévoda nechá jeho díla s politickými náměty cenzurovat a nakonec mu noviny úplně zakáže.

Collodi je zastáncem republikánů a servítky si v politice rozhodně nebere. „Důvěřovali jsme králi, chopili se zbraní a prohráli jsme.

Chopme se jich znovu, důvěřujme lidu a zvítězíme,“ prohlašuje poté, co Itálie sice dosáhne nezávislosti, ale stane se monarchií. Carlo vydává své první knihy a na obálkách už nestojí jméno Carlo Lorenzini, ale Carlo Collodi.

Příběhy pro děti

Carlo pokračuje v novinářských aktivitách, ale cítí rozčarování. „Politika je strašná věc a vůbec není pro mě,“ dospívá k názoru. Nejlepší bude psát něco nekontroverzního. Carlo Collodi se stává spisovatelem knih pro děti.

První knihu Pohádky osudu vydává v roce 1876, překládá pohádky z francouzštiny, sepisuje školní učebnice a v týdeníku Giornale per i bambini uveřejní první díl příběhu o dřevěné loutce Storia di un burattino neboli Příběh loutky.

Brzy následují další, až je jich mezi červencem a říjnem 1881 celkem 15. Tím s loutkovým hrdinou skoncuje, a to doslova. V posledním díle ho totiž nechá zemřít.

Hrozná nemoc

Popularita dřevěného panáčka nakonec donutí Collodiho původní záměr přehodnotit. Od února 1881 vydává dalších 21 epizod, a když se všechny společně dočkají knižního vydání, dostanou jméno Pinocchiova dobrodružství.

Kniha o Pinocchiovi jde na dračku po celé Evropě a dodnes se jí prodalo na 20 milionů výtisků. Zásluhu na tom má i skutečnost, že Pinocchio není jen pro děti. I dospělí si v něm rádi hledají řešení svých stesků na chudobu a útlak.

„Příběh lze číst jako odsouzení buržoazní sociální politiky,“ je přesvědčena současná britská badatelka Caterina Sinibaldiová. Carlo Collodi svou usilovnou prací konečně prorazí. „Lenost je hrozná nemoc a musí být vyléčena v dětství.

Pokud se nevyléčí tehdy, nemůže se vyléčit nikdy,“ vkládá ostatně do úst svému dřevěnému hrdinovi. Osud však jeho snahu nečekaně přeruší. Carlo Collodi umírá náhle 26. října 1890.