Rok 1514 je v životě německého renesančního umělce Albrechta Dürera nesmírně krutý. Umírá mu jeho milovaná matka. „Smutek, který jsem kvůli ní cítil, se nedá ani popsat,“ zaznamenává si tehdy.

A pak stvoří Melancholii I, mědiryt zhruba ve formátu A4, který dodnes mate historiky umění.

Podle znalce renesančních umělců Giorgia Vasariho (1511–1574) Dürerova Melancholie I patří mezi díla, která „uvádějí v úžas celý svět“. Platí to o ní dokonale. Dodnes si totiž nad ní historikové umění lámou hlavy a snaží se vyložit její smysl.

Působí jako hádanka, která čeká na rozluštění, ale je také docela dobře možné, že sám její autor Albrecht Dürer (1471–1528) ani nechtěl, aby její poselství někdo rozklíčoval.

Dílo všestranného mistra

Mědirytu o rozměrech 24 × 18,8 centimetru dominuje zamyšlená okřídlená postava s pohledem upřeným do dáli, již obklopuje směsice nejrůznějších předmětů, které mohou mít ten nejrozmanitější význam a symboliku.

Ať už se jedná třeba o tesařské náčiní, jako jsou pilka nebo hoblík, kružítko v ruce postavy, či přesýpací hodiny, váhy a žebřík za ní.

Odborníky mate i označení I v názvu díla, který se vznáší společně s tvorem, připomínajícím netopýra, na pozadí, nebo tajemství číslic v tzv. magickém čtverci nad zadumanou postavou.

Někteří v něm nacházejí zakódovaný letopočet vzniku díla i datum úmrtí Dürerovy matky.

Když se čtyři číslice pod sebou nebo vedle sebe sečtou, vždy vyjde výsledek 34. Historikové umění v předmětech na mědirytu nacházejí odkazy k astrologii či alchymii, na své si později přijdou i svobodní zednáři.

Dílo každopádně svědčí o Dürerově všestrannosti, které mohl mezi renesančními umělci konkurovat snad jen Leonardo da Vinci (1452–1519).

Vytvořil sám sebe?

Dnes rozšířená teorie vysvětluje Melancholii I jako autoportrét umělce, který je náhle pod tlakem velkých očekávání neschopen další tvorby. Dürer jako perfekcionista o takových stavech jistě věděl své.

Zároveň do díla snad zakomponoval nové, renesanční pojetí melancholie jako takové. Lidé tehdy ještě stále přijímali učení starořeckých lékařů a filozofů, že tělo obsahuje čtyři tělesné šťávy, přičemž převaha jedné z nich předurčuje temperament člověka.

Zatímco středověk se na osoby, u nichž byla dominantní černá žluč, tedy melancholiky, díval skrz prsty, renesance v nich spatřovala křehké umělecké duše. I proto snad vznikla Dürerova Melancholie I, která posléze inspirovala řadu dalších velkých malířů.