Tichou prosincovou noc protrhne hlasité bušení na dveře. Do bytu Karla Havlíčka Borovského vtrhnou policisté v čele s komisařem Franzem Dederou. „Co se děje? Jsou tři hodiny ráno,“ stačí jen vyhrknout rozespalý redaktor v noční košili.
Nezvaní hosté však jen stroze odvětí: „Oblečte se, půjdete s námi!“
Je už skoro půlnoc, ale rozčilený Karel Havlíček (1821–1856) se dál sklání nad stolem. „Stydíme se velice, že máme nyní ministerstvo takové, které přijalo zásady té mizerné strany ve Vídni,“ zapisuje si horlivě na papír.
Už tehdy se před jeho štvavými články třese celá rakouská vláda. Svým osobním postojem a kritickým myšlením totiž Havlíček usvědčí mnohé z prázdného vlastenčení, stejně jako strhne idealistický závoj z tehdejšího Ruska.
A v neposlední řadě díky svědomité novinářské práci dokáže vytvořit úspěšné noviny, které podstatně ovlivňují veřejné mínění a vzdělávají širokou společnost. I proto představuje pro monarchii mnohem větší nebezpečí než mnozí radikální křiklouni té doby.
Rozcupuje Tyla
K novinářské kariéře pomohl Havlíčkovi sám František Palacký (1798–1876), na jehož doporučení získal zapálený redaktor své první stálé zaměstnání v Pražských novinách, respektive v jejich příloze – časopisu Česká včela.
V roce 1848 však odtud odchází a vydává vlastní periodikum Národní noviny. I když se jedná o deník, zvládá ho psát takřka kompletně sám.
Ve svých textech navíc zachází hluboko pod povrch popisovaných událostí a neváhá se kriticky opřít jak do politiků, tak do jiných vážených osobností.
Bez skrupulí například ve svém plátku rozcupuje román Poslední Čech od autora české hymny Josefa Kajetána Tyla (1808–1856), který označí za naivní a plný jalového vlastenčení!
Tyl se mu sice pokusí v tisku oponovat, Borovského štiplavým poznámkám ale není schopen čelit, a nakonec z jejich mediální přestřelky vyjde jako hlupák.
Umlčet se nenechá
Kromě zpravodajství se Havlíček rovněž aktivně angažuje v politice. Píše satirické básně, v nichž se klidně vysmívá církvi i samotné hlavě státu.
Třeba jeho známé dílo Král Lávra, inspirované irskou lidovou pověstí, je otevřenou parodií na habsburského císaře Ferdinanda Dobrotivého (1793–1875). V průběhu revolučních bouří roku 1848 je za své protiněmecké postoje na několik dnů uvězněn.
Vydávání Národních novin je postupně omezováno a po dvou letech zastaveno úplně. Borovský je vypovězen z Prahy, nicméně umlčet se jen tak nenechá. Uchyluje se do Kutné Hory, kde začne s vydáváním neméně kritického časopisu Slovan. 32stránkový magazín vychází zhruba třikrát týdně v nákladu kolem 2000 kusů.
Marná naděje
Mladý rakouský panovník František Josef I. (1830–1916) vztekle buší pěstí do stolu. „Toho českého pisálka se musíme zbavit!“ nařizuje říšským ministrům.
V roce 1851 je Borovský bez soudního řízení zatčen ve svém bytě v Německém (Havlíčkově) Brodě a násilně deportován do Brixenu (v současné severní Itálii). Do své vlasti se smí vrátit až o čtyři roky později.
Mezitím předčasně zemřela jeho manželka Julie (1826–1855). Havlíček nemá moc peněz, má nadále zakázáno publikovat a ke všemu onemocní tuberkulózou.
Svou nemoc připisuje nadměrnému kouření a pití vína a počítá s tím, že se – byť s trvalými následky na plicích – nakonec uzdraví.
Doktoři však vědí, že je to marná iluze, mladý novinář umírá ani ne 35letý v červenci 1856. Pouze pražský německý deník Bohemia se odváží otisknout jeho nekrolog.
Foto: wikimedia.org, meisterdrucke.com, digitalniknihovna.cz
