Budova newyorské Všeobecné nemocnice vypadá, jako by se jí prohnalo tornádo. Má poničenou fasádu, rozbitá okna a na ulici před ní se válejí zničené anatomické vzorky a lékařské vybavení. Živelní pohroma za to ovšem nemůže. Jde o následky protestu. Proč k němu došlo?

Vykradači hrobů se pod rouškou noci blíží se svým nejnovějším „úlovkem“ k renomovanému zdravotnickému zařízení, zadním vchodem do něj vklouznou a po chvíli ho s naditými kapsami opouštějí.

Stejně jako v Evropě, tak i v nově vzniklých Spojených státech amerických, kde se výstup odehrává, kvete na sklonku 18. století obchod s mrtvými těly. Kupujícími jsou často lékaři a medici, kteří se kvůli výuce a bádání potřebují dostat k ostatkům zesnulých.

Legálních možností je poskrovnu. Hojně proto využívají „služeb“ vykradačů. „Ti se zaměřovali hlavně na hroby chudých, tedy černochů a přistěhovalců,“ upozorňuje současná americká spisovatelka Bess Lovejoyová.

Morbidní strašení

Skupinka mladých výrostků fascinovaně nakukuje do oken jedné z laboratoří newyorské Všeobecné nemocnice. Oči mají navrch hlavy, neboť v místnosti právě probíhá pitva. Student John Hicks, jenž ji 14. dubna 1788 provádí, si výtečníků záhy všimne.

Protože chce pracovat v klidu a bez dotěrných pohledů, rozhodne se chlapce postrašit. Nejprve zvedne ruku mrtvoly a zamává s ní směrem k oknu.

Když tím nechtěné diváky neodežene, v morbidním žertu bohužel pokračuje. „Tohle je ruka vaší matky,“ zahartusí. „Právě jsem ji vykopal,“ dodá vzápětí, načež kluci skutečně zmizí. Klidu si nicméně Hicks dlouho neužívá…

Shoda náhod

Dveře se rozletí a objeví se v nich uplakaný hoch. Jednomu z uličníků, který pitvě skrz okno přihlížel, totiž nedlouho předtím matka zemřela. Jakmile zaslechl Hicksova slova, dal se do pláče a rozběhl se domů, kde vše vypoví svému otci.

„Ten okamžitě popadl lopatu a pospíchal ke hrobu své zemřelé ženy,“ přibližuje další dění současný americký autor Sam Kean. Shoda náhod tomu chce, že rakev najde prázdnou.

V amoku proto muž zburcuje příbuzné, známé i sousedy, kteří se k němu připojí a vyrazí na trestnou výpravu ke Všeobecné nemocnici.

Pálení vzorků

Zadním vchodem, jímž v noci do špitálu proudí mrtvoly, teď utíkají lékaři i studenti. Je mezi nimi také Hicks, jenž za celou situaci nese odpovědnost. Správně tuší, že dav, srocený před areálem, vezme zařízení útokem. A tak se i stane.

Lidé po chvíli skutečně vtrhnou do špitálu. Jeden z doktorů se před nimi dokonce ukryje na vrcholu místního komínu. Útočníci se následně zmocní lékařského vybavení, které vyházejí okny na ulici a pak na ní spálí řadu anatomických vzorků.

Aby toho nebylo málo, naleznou v nemocnici několik těl, určených k pitvám. Ta odnesou na hřbitov, kde je pohřbí.

Útok na vězení

Potemnělým New Yorkem se nese hlasité skandování. „Dejte nám vaše doktory!“ žádají lidé. Vyplněním Všeobecné nemocnice totiž celá akce neskončí. Přes noc se naopak počet shromážděných ještě rozroste.

Následujícího rána vyrážejí protestující k nemocniční budově na Kolumbijské univerzitě. „Žádám vás, abyste se rozešli,“ zastaví je Alexander Hamilton (1755–1804), jeden z amerických Otců zakladatelů a respektovaný právník a ekonom.

Dav, který už tehdy čítá okolo 5000 lidí, se v té době dozví, že starosta města George Clinton (1739–1812) nechal několik lékařů pro jejich dobro preventivně uvěznit.

Od nemocnice proto shromáždění zamíří k věznici, kde se protestující za soumraku domáhají vydání doktorů. Když jim není vyhověno, zdemolují plot a dají se do rozbíjení oken.

Nastupují vojáci

K newyorské věznici se rychle blíží početné oddíly milice. Na sklonku dne 15. dubna 1788 je do ulic povolává vyděšený starosta Clinton, jenž se s žádostí o pomoc obrátí také na místní předáky politických stran.

Prvním, kdo se vydá s protestujícími vyjednávat, je John Jay (1745–1829), budoucí guvernér státu New York. Během proslovu k nespokojeným lidem po něm ale někdo hodí kámen, který mu rozbije hlavu.

Další na řadu přijde baron Friedrich von Steuben (1730–1794), generál a jeden z hrdinů války za nezávislost. Dopadne ovšem úplně stejně. „Jeho hlavu rovněž okamžitě rozbila cihla,“ uvádí Kean.

Tragický konec

Otřesený von Steuben zavrávorá. Jakmile opět nabude rovnováhy, dobelhá se ke starostovi. „Vydejte oddílům milice povel ke střelbě,“ požádá ho rázně.

Tomu se pálit do spoluobčanů nechce, vojáci jsou ale jako na trní, a když zaslechnou generála, vezmou jeho slova jako rozkaz. Nabijí pušky a začnou do davu střílet. Kolik lidí během nepokojů umírá, není jisté.

Jakmile se kouř z pušek rozptýlí, na ulici leží podle všeho okolo dvou desítek mrtvých. To, co začalo jedním nejapným vtipem, tak končí velmi tragicky. K žádné zásadní změně v oblasti pitvání lidských těl ovšem rebelie nevede.

„Nepokoje vyšetřovala velká porota, neexistuje ale žádný záznam o tom, že by byl někdo odsouzen,“ uzavírá Lovejoyová. Zákony o poskytování těl k lékařským účelům jsou v USA přijaty až o půlstoletí později.