Když se po sametové revoluci vrátí zpět do Československa, mají ho v živé paměti už jen starší ročníky. Přes 40 let totiž žil a tvořil hlavně v Americe. S komunistickým převratem se jeden z nejtalentovanějších českých klavíristů nikdy nesmířil.
Ještě v květnu 1946 koncertuje Rudolf Firkušný (1912–1994) v Praze. Zahraje si tehdy na koncertě České filharmonie v Rudolfinu, který navštíví i prezident Edvard Beneš (1884–1948) a ministr zahraničí Jan Masaryk (1886–1948).
Dalších 40 let ale slavný klavírista doma nevystoupí. Na Pražském jaru se jeho jméno objeví teprve v roce 1990, kdy s Českou filharmonií přednese Dvořákův koncert.
Dostojí tak svému slibu, že pokud v jeho vlasti budou vládnout komunisté, nebude v Československu koncertovat. „Nechtěl jsem se stát součástí prorežimní propagandy, propůjčit své jméno do jejich špinavé hry,“ vysvětlí později.
Domů se vrátí krátce po sametové revoluci. To už mu ale táhne na 80 let…
Obdiv slavných
Rodák z moravských Napajedel udivuje svým hudebním nadáním už jako malý chlapec. Za klavírem prý seděl už jako tříletý, od osmi čile improvizuje.
„Každou volnou chvíli věnoval čtení nových not… ani v noci se s nimi nemohl rozloučit a brával si je s sebou do lůžka.
Aby byl nerušen, vylézal v létě na strom i s výtahy a partiturami a tam skryt dirigoval a zpíval celé hodiny,“ popíše jeho talent slavný klavírní pedagog Vilém Kurz (1872–1945).
Chválou nešetří ani Leoš Janáček (1854–1928), který Firkušného skoro deset let vyučuje hudební teorii a základům kompozice. „Takový talent se vidí jednou za sto let,“ nechá se prý slyšet.
Nepotřebuje učitele
Zasněženou alejí vedoucí k lánskému zámku uhání vládní automobil. Uvnitř sedí teprve 15letý Rudolf. Na Štěpána 1927 se mu dostane obrovské pocty, když zahraje tehdejšímu prezidentovi Tomáši Garriguovi Masarykovi (1850–1937).
Ten ho ocení vysokým honorářem a poskytne mu stipendium k dalšímu studiu, což mladého klavíristu zavede až do Paříže k proslulému profesorovi Alfredu Cortotovi (1877–1962). I on je jeho talentem okouzlen.
„Vy už nepotřebujete učitele, ale obecenstvo!“ sdělí mu tehdy nadšeně. Ještě před druhou světovou válkou navštíví Firkušný všechny evropské země, nikdy však nevystoupí v Sovětském svazu.
V Praze koncertuje naposledy v roce 1939, poté odjede do Paříže a posléze do New Yorku. Prosadí se i tam, byť konkurence je obrovská. Vždyť v Americe tehdy září hvězdy Sergeje Rachmaninova (1873–1943) nebo Vladimira Horowitze (1903–1989).
Nový domov
Za oceánem stráví nadaný klavírista dalších 40 let. Najde tu svůj domov, který s ním od 60. let sdílí i jeho manželka Taťána.
Firkušný cestuje doslova po celém světě v rámci hojných koncertních turné, ve zbytku času vyučuje klavír na newyorské Juilliard School, jedné z nejprestižnějších vysokých uměleckých škol na světě.
Po sametové revoluci se plánuje vrátit do Čech natrvalo, už se mu to však nepodaří. Nicméně ještě před svou smrtí v létě 1994 stihne doma vystoupit na řadě koncertů a převzít několik ocenění včetně Řádu T. G. Masaryka I. třídy. Stane se i prezidentem festivalu Pražské jaro, u jehož zrodu kdysi stál.
