Statečně čelí osudu. Nikdy se nebál postavit Němcům tváří v tvář. Strach nemá ani teď, 26. ledna 1943 v koncentračním táboře Mauthausen. Zato jeho katovi odvaha chybí. Esesák Karlu Pavlíkovi do očí pro jistotu nepohlédne. Odsouzenec k němu bude stát zády…

Učit děti v nově zrozeném Československu se pro Karla Pavlíka (1900‒1943), rodáka z Hradových Střimelic poblíž Prahy a absolventa učitelského ústavu, mělo stát životním posláním.

Jenže nový stát si chce vycvičit mladé muže na svoji obranu, a tak se volání vojenské služby nevyhne ani Pavlík. Na vojnu nastupuje 1. října 1921 a zjišťuje, že ho život v armádě baví. „Za katedru už se nevrátím,“ rozhodne se. Vojenskou akademii roku 1923 úspěšně absolvuje jako poručík.

Manželství ho ničí

Pomalu, ale jistě postupuje po kariérním žebříčku. Vystřídá posádky v Děčíně a Praze. Když se v roce 1933 může konečně na výložkách pochlubit hodností kapitána, převelí ho k 8. Slezskému pěšímu pluku do Místku.

To se však nesetká s pochopením u jeho ženy Emílie. „Pořád jsi někde pryč,“ vyčítá mu, že je s dětmi věčně sama v Praze. „Pro své neuspořádané rodinné poměry změnil se ve svůj neprospěch, vyhýbá se společnosti starších důstojníků.

Je povrchní, lehkovážný a rád klame,“ říká armádní hodnocení k Pavlíkovi. Když v roce 1937 dojde k rozluce jeho manželství, všichni si nakonec oddechnou. Důstojník se teď může soustředit jenom na své vojenské působení.

Do poslední kulky

Nad Československem se stahují nacistická mračna. Jednotka, u níž Pavlík slouží, se v té době nachází v Czajánkových kasárnách v Místku. 14. března 1939 zaslechne Karel u jejich bran střelbu. Neváhá ani vteřinu.

„Budeme se bránit,“ okamžitě začne organizovat své vojáky. Kulomet ze střechy kasáren spustí palbu proti vetřelcům, jenže Němci okamžitě odpovídají. Jako velitel posádky Pavlík rychle pochopí, že tenhle boj vyhrát nemůže. Z kapsy vytáhne pistoli.

„Poslední rána bude pro mne,“ oznamuje, že za své rozkazy je připraven nést odpovědnost. Jediná čs. posádka, která se tehdy německým okupantům výrazněji brání, se nakonec vzdává. Početní převaha a nedostatek munice hrál v její neprospěch. Kdo se ovšem nevzdává nikdy, je sám Pavlík…

Osudné setkání

Do civilu je propuštěn 26. srpna 1939. Nejdříve se spojí s ostravskou odbojovou skupinou Za vlast, která se snaží umožnit odchod vojákům do Polska.

Potom ale odjíždí do Prahy, která pro něj rozhodně není neznámým terénem, vždyť už tu sloužil… I tady má jasný cíl: Zapojit se do odboje. Zařadí se mezi aktivní členy organizace Obrana národa.

S podzimem 1941 si přibírá další „úvazek“, a to v sokolském odboji ve frakci Říjen, která provokuje Němce různými sabotážemi a diverzními akcemi.

Tady se setkává s jistým Ladislavem Vaňkem (1906‒1993), který zpečetí jeho osud. Nacisté ho chytnou a on vypovídá. Také o Pavlíkovi.

Nepovedená schůzka

Na domluvenou schůzku v Záběhlicích se 4. září 1942 vydávají dva nacisté. Přistoupí k Pavlíkovi a chtějí ho zatknout. Zkušený voják bleskově zareaguje, sahá po pistoli a utíká. Jenže opodál ho dožene policejní pes. Zdržení nahrává gestapákům. Zatýkají ho.

Putuje do Petschkova paláce, kde ho čeká kruté mučení. Má strach, aby ve slabé chvíli někoho neprozradil, proto se pokusí si nabroušenou lžící přeřezat žíly. Neúspěšně.

Převezou ho do Terezína a pak v lednu 1943 s dalšími 31 vězni do koncentračního tábora v Mauthausenu. Na jeho popravu osobně dohlíží druhý muž třetí říše Heinrich Himmler (1900‒1945).

*** Koordinují všechny akce ***

Klíčovým hráčem domácího odboje se stává takzvaný ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího), založený na začátku roku 1940. Jeho úkolem je koordinovat protiněmecké akce tří nejvýznamnějších nekomunistických odbojových skupin u nás, a to Petičního výboru „Věrni zůstaneme“, Politického ústředí a Obrany národa.

I jeho představitele ale nacisté postupně likvidují. Posledním zatčeným z vedení ÚVODu se 3. února 1943 stává Vladimír Krajina (1905‒1993).