Nevnímá křik všude okolo. Nesnaží se utéct. Hepnarová zůstane sedět v náklaďáku, kterým právě najela do davu lidí. Policistům neřekne, že se jí udělalo nevolno nebo že selhaly brzdy. Naopak, přizná se, že vraždila úmyslně!

Pochází z dobře situované rodiny. S matkou ani otcem si ale Olga Hepnarová (1951–1975) moc nerozumí. Problémy má také ve škole.

Považuje se za otloukánka, kterému všichni ubližují – rodiče, spolužáci, neznámí lidé na ulici… „Protože jsem se cítila jako kus kamene, se kterým si kdekdo pohazuje, učení mne přestalo bavit a začala jsem do školy chodit jen silou vůle.

Byla to každodenní hrůza, doslova hrůza. Doma i všude kolem!“ řekne později před soudem. Ve 13 letech se neúspěšně pokusí spáchat sebevraždu a skončí v dětské psychiatrické léčebně. Ani tam jí ale nepomůžou. Olga dospěje a k lidem cítí jen nenávist.

Není divu, že nenaváže žádný trvalý vztah, nemá ani žádné přátele. S rodiči se jen hádá a lékařům vyčítá, že se na ni vykašlali. „Vezměte si dovolenou,“ doporučí jí poslední psychiatr, u něhož hledá pomoc. Nedokáže mu přesně popsat, co všechno cítí.

Řekne jen, že je unavená a potřebuje si odpočinout. Lékařův netečný přístup je pro ni zřejmě poslední kapkou. Brzy poté dospěje k rozhodnutí, že se tyranské společnosti – lidem jako takovým – pomstí!

Oběť bestiality

„Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou – zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto:

oplatím svým nenávistníkům!… Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím!“ napíše v dopise, který 10. července 1973 pošle do redakcí Svobodného slova a Mladého světa.

Téhož dne odpoledne nasedne do vypůjčeného nákladního vozu. Krátce před druhou hodinou s ním v plné rychlosti najede na tramvajovou zastávku na třídě Obránců míru (dnešní ulice Milady Horákové), kde čekají desítky lidí.

Tři z nich umírají hned, dalších pět později v nemocnici. Na místě je i mnoho zraněných. Hepnarová zůstane bez hnutí sedět v kabině vozu. Za chvíli k ní přiběhnou příslušníci Veřejné bezpečnosti z nedaleké stanice.

„Proboha, ženská… Vy jste za volantem usnula?“ zeptá se jí jeden policista. Její odpověď ho šokuje: „Ne, neusnula jsem a brzdy jsou v pořádku. Já jsem na ten chodník vjela úmyslně!“

O milost nestojí

Na tvrzení, že šlo o úmysl, Hepnarová trvá i během vyšetřování tragické události. Před soudem pak zdůrazní, že je duševně v pořádku, a za skutečného viníka označí společnost. Zároveň lituje, že těch lidí nezabila víc!

„Netrpí duševní chorobou a za svůj čin je plně zodpovědná!“ rozhodnou po vyšetření vražedkyně soudní znalci. Hepnarová je uznána vinnou z osminásobné vraždy a odsouzena k trestu smrti.

Verdikt potvrdí i odvolací soudy a nic na něm nezmění ani žádost Olžiny matky o milost. Prezident ji zamítne. Sama Olga o ni stejně nestojí. Během procesu trvala na absolutním trestu a pořád opakovala, že vraždila při plném vědomí.

Den popravy je stanoven na 12. března 1975 v pankrácké věznici. Krátce před exekucí se Hepnarová zhroutí. Brání se a stráž ji musí k oprátce dovléct násilím…

Foto: pametnaroda.cz