Za vlády Karla IV. se Praha mění v jedno velké staveniště. Vyrůstá Nové Město, kamenný most přes Vltavu i katedrála sv. Víta. A nedaleko také hrad Karlštejn s nádhernou kaplí sv. Kříže.

Podobu jí vtisknou malby Mistra Theodorika, jednoho z mála středověkých malířů, kterého známe jménem. 

O něm samotném se toho bohužel moc neví. Spisovatel Alois Jirásek (1851–1930) ho nazývá Dětřichem Pražským, patrně ve snaze jeho jméno trochu „počeštit“. On sám si totiž říká Mistr Theodorik († před r.

1381) a s podobnou úctou ho oslovují i všichni ostatní v jeho době. Není divu, když patří k vůbec nejvýznamnějším dvorním malířům císaře Karla IV. (1316–1378). Vyzdobí nejen Starý královský palác na Pražském hradě, ale i proslulou kapli sv.

Kříže na Karlštejně, pro kterou vytvoří 130 deskových obrazů, zachycujících postavy světců. Pomáhají mu při tom pracovníci a tovaryši z jeho vlastní dílny i další mistři.

Z Itálie do Prahy

Theodorik je poprvé zmíněn jako Karlův dvořan v roce 1359, kdy je již titulován „malerius imperatoris“, tedy „císařský malíř“.

Vlastní dům nedaleko Pražského hradu, zřejmě někde v místech dnešního Schwarzenberského paláce na Hradčanském náměstí, a někdy v průběhu 60. let 14. století se stává představeným pražského malířského bratrstva. Předtím se asi toulal světem.

Navštívil nejenom Benátsko a Toskánsko, ale zřejmě i Řím. „Nepochybně pobyl nějaký čas v Itálii, kde poznal některé byzantské výtvarné prvky a principy,“ zmiňuje se historik Karel Stejskal (1931–2014).

Práce všeho druhu

O tom, že si v Praze rychle získal uznání, svědčí značný objem jeho práce.

Kromě toho, že maluje iluminované rukopisy a deskové obrazy, věnuje se i řemeslné práci – obstarává například návrhy na císařské pečeti pro dvorskou kancelář, sestavuje erby, vyřezává reliéfy do drahokamů a navrhuje způsob, jak je zasazovat do relikviářů.

Nejprve v Praze a posléze i na Karlštejně. Theodorik se tam spolu s dalšími umělci od dvora přesunul v průběhu 60. let 14. století, tedy v době, kdy hrad spěl ke svému dokončení a přišla na řadu výmalba interiérů.

Usadil se na statku v nedaleké Mořině, který císař, zřejmě jako projev vděku, později osvobodil od všech daní.

„Měl jedinou podmínku – že každoročně dodá do karlštejnské kaple svatého Kříže třicet liber včelího vosku potřebného na svíce,“ podotýká současný spisovatel Josef Veselý.

Týmová práce

Občas se sice objeví pokusy učinit z Mistra Theodorika spíše jen koordinátora prací na výzdobě kaple – vždyť objem zakázky byl obrovský – nepracoval však na ní sám, ale spolu s celým týmem umělců. „Nemůže být pochyb, že byl zároveň tvůrčí osobností.

Otázkou však zůstává, jaká díla mu lze v kapli sv. Kříže připsat,“ píše současný historik Jiří Fajt. Nebude jich ovšem zřejmě málo, ve své době se Theodorikovi totiž říkalo řecky „Zelo“, tedy horlivec.

To je také jedna z mála stop, která mistra přibližuje i z jeho lidské stránky. Neví se, co se s ním dělo dál, ani kdy přesně zemřel. Poslední zmínka o něm je v listině z roku 1367, v níž císař odměňuje mistra za to, že vyzdobil kapli sv. Kříže „tak důmyslně a umělecky“.