Serjožka upíná na svého otce úpěnlivý pohled. „Tati, ukážeš mi zase ten bonbon, který ti dal car?“ Otec ho vede do své pracovny, kde na čestném místě je vystaveno cukrátko. Vánoční dárek od carské rodiny je nad všechny dary.

„Tati, viď že ho nikdy nesníš?“ doráží neodbytný klučina. Moc dobře zná odpověď. Dárek od Mikuláše II. (1868–1918) si uchovávají jeho zaměstnanci jako svátost a jejich rodiny se k těmto předmětům chovají stejně.

Car o Vánocích na svůj personál nezapomíná. Naopak, má dost napilno, aby stihl absolvovat se všemi vánoční oslavy. V roce 1907 se jich sešlo hned šest.

Jednu z nich, v Carském Selu, zaznamenal generál Alexander Spiridovič (1873–1952), šéf carovy ochranky.

Slavnost v jízdárně

Ve vojenské nemocnici nebo v domově pro veterány se to dá „sfouknout“ za hodinu či dvě. Ovšem vánoční oslavy, které carská rodina pořádá pro okruh svých blízkých spolupracovníků, mimo jiné i pro členy ochranky, bývají honosnější.

Dokonce rozložené do dvou dnů, aby se na všechny dostalo. Oslavy začínají kolem druhé odpolední. Uprostřed jízdárny se tyčí obrovský ozdobený vánoční strom s elektrickým osvětlením.

Vedle na stolech jsou vyskládané vánoční dary: budíky, stříbrné lžičky, šálky, cukřenky a různé další drobnosti a také sladkosti nebo oříšky.

Příslušníci carovy osobní stráže, mnozí v nových uniformách, které jim věnoval sám Mikuláš, vzdávají hold carská rodině, která přichází. „Carevna se necítí dobře, a tak bude místo ní předávat dárky velkokněžna Olga Alexandrovna,“ dozvídají se. Slavnost může začít.

Atrakcí je budík

Carevič netrpělivě poposedává. Nemůže se dočkat, až se začnou rozdávat dárky. Zatím jeho otec obchází přítomné, potřásá si s nimi rukou, tu a tam prohodí nějaké slůvko.  Pak už se muži staví do fronty, každý si bere číslo, a to koresponduje s darem.

„Jé, tenhle dostal budík, to bude legrace,“ raduje se malý následník trůnu Alexej (1904–1918). Třese se na to, až obdarovaný budík natáhne a předmět začne zvonit. Když je nadílka u konce, následuje kulturní program.

Jízdárnou se nese zvuk balalajky, pak přijde řada na kozáky. Napřed zapějí, poté jeden z nich zatančí tradiční tanec lezginku. Carevič zapomene na budíky a nadšeně sleduje, jak ve stále zběsilejším rytmu předvádějí kozáci své taneční umění.

V pět hodin celá sláva končí. Vzácní hosté odjíždějí, obdarovaní si odnášejí dary. Mnozí se od nich neodloučí ani v následujících bouřlivých časech, které Rusko čekají.

Slzy nad krabičkou sirek

„Tenkrát jsem měl to štěstí, že mi car dal sirky, abych si mohl zapálit,“ vzpomíná ještě po letech stařičký kozácký generál ve svém porevolučním exilu v Paříži.

A otvírá před svým hostem krabici na doutníky, kde uchovává zažloutlou krabičku sirek už zpola vypálených.  S očima plnýma slz je ukazuje svému dávnému spolubojovníkovi. Jen on může pochopit, co i ten nejnepatrnější dárek od cara pro jeho věrné znamenal…

*** Tančící stromek ***

Děti cara Mikuláše měly svůj vlastní stromeček umístěný v herně. Byl připevněný k víku hudební skřínky, která hrála německé koledy a otáčela se.

Na toto kouzelné divadlo se dokázaly dívat celé hodiny, a když dcery povyrostly, tak si o Vánocích pod stromeček přestěhovaly své postele a před usnutím sledovaly na stropě odlesky točícího se osvětleného stromku. Jejich rodiče měli svůj stromek v carevnině obývacím pokoji.