Pokud letos nevyklíčí, jsou veškeré naděje anglických kolonistů v Novém světě zmařeny. „V čem je chyba?“ drbou si zmateně hlavy. Do roka jich umírá celá polovina.

Až díky jednomu z místních indiánů pochopí, že ve zdejších podmínkách nelze pěstovat stejně jako v rodné Anglii. Poučí se a bohatá sklizeň znamená příslib přežití kolonie.

Vděční přistěhovalci přizvou indiány na společnou hostinu. Děje se tak v roce 1621 a účastní se jí údajně 54 kolonistů a 90 indiánů. Oslava trvá tři dny a tři noci.

„Díky dobrotě Boží jsme z nouze natolik venku, že si občas přejeme, abyste se na naší hojnosti mohli podílet,“ napíše domů jeden z kolonistů.

Ačkoliv výslovně nepoužije výraz „díkůvzdání“, formulace o vděku se stane základem pro pojmenování asi nejoblíbenějšího svátku ve Spojených státech amerických, při němž se tradičně scházejí rodiny, aby společně zkonzumovaly krocana a pohádaly se o politice.

Ačkoliv dnes je svátek pevně zakotven v amerických kalendářích (byť každý rok vychází na jiný den), v minulosti nebylo jeho postavení tak neochvějné. Proč ho například prezident Thomas Jefferson (1743–1826) odmítl vyhlašovat?

Oslava čehokoliv

„Už roku 1623 kolonisté slavili Den díkůvzdání jakožto hostinu rituální…Během 17. a 18. století se vyhlašovaly Dny díkůvzdání jednak lokálně, jednak příležitostně – vždy jako poděkování Bohu za nějakou událost, obvykle za konec nějaké války,“ uvádí současný pedagog a literární historik Martin C. Putna.

Datum svátku i důvod vděku tak dlouhou dobu nemá s indiánskou pomocí skupině anglických osadníků vůbec nic společného. Jedná se spíše o obecnou tradici svátku na počest boha, podobně jako to činili již staří Římané při tzv. saturnáliích.

Proti ústavě

Vůbec poprvé je den Díkůvzdání oficiálně vyhlášen až v roce 1777, během americké války za nezávislost. Děje se tak u příležitosti důležitého vítězství nad Brity v bitvě u Saratogy.

První prezident USA George Washington (1732–1799) ho o 12 let později zavede jako národní svátek, ovšem nejde ještě o formální vyhlášení státního svátku jako takového.

Navíc se v proklamaci ani slůvkem nepíše o tom, že by odkazoval na hostinu poutníků s indiány. Podle textu jde o „den, kdy veřejnost vzdává dík a modlitbu za přízeň všemocného Boha“. Právě s tím má problém v pořadí třetí americký prezident, Thomas Jefferson.

Svátek během svého mandátu (1801–1809) odmítne vyhlašovat, patrně kvůli tomu, že „den modlitby“ podle něj odporuje prvnímu dodatku ústavy o oddělení státu a církve.

Boha vystřídali blízcí

Den díkůvzdání v takové podobě, jak je znám dnes, má svůj počátek až v roce 1863. Zavede ho Abraham Lincoln (1809–1865) v souvislosti se šťastným obratem v americké občanské válce (1861–1865).

„Také poprvé stanovil pravidelné (každoroční) a celonárodní slavení Díkůvzdání, vždy na poslední čtvrtek (později vždy na čtvrtý čtvrtek) v listopadu,“ píše Putna. I tato proklamace je prošpikována odkazy na milostivost stvořitele.

Dnes je však – podobně jako Vánoce – více odpoutaný od náboženství a více navázán na rodinu či komunitu.

*** Státní opeřenec ***

* „Přál bych si, aby orel bělohlavý nebyl vybrán jako symbol naší země… Je to pták špatného morálního charakteru,“ napíše dceři v dopise jeden z amerických Otců zakladatelů, vědec a státník Benjamin Franklin (1706–1790).

* Na chráněném dravci mu vadí především to, že se živí mršinami, neboť je prý „moc líný na to lovit sám“. Mnohem vhodnější by prý na pozici státního opeřence byl krocan, tradiční hlavní chod večeří při Dni díkůvzdání.

* „Je to mnohem úctyhodnější pták… Sice trochu směšný, ale je to pták odvahy, jenž by neváhal zaútočit na britského granátníka, když by chtěl narušit jeho výběh,“ vysvětluje Franklin.