Rád by napravil selhání z Apeninského poloostrova, kde ho Rakušané po prohrané bitvě zajali. Vévoda de Villeroy se ujímá velení francouzské armády ve Flandrech, jenže ani tam se zrovna nepředvede.
Místo slavného vítězství utrpí další krutou porážku, která bude mít pro Francii velmi nepříjemné následky!
Proslul jako skvělý vojevůdce. Francouzský šlechtic Nicolas de Neufville vévoda de Villeroy (1598–1685) se vyznamená především během třicetileté války (v letech 1618–1648). Na konci tohoto krvavého konfliktu je povýšen do hodnosti maršála Francie.
Patří k oblíbencům francouzského krále Ludvíka XIII. (1601–1643), který mu v průběhu let svěří několik vlivných úřadů u dvora, a ráda ho vždycky vidí i královna Anna Rakouská (1601–1666).
Schopného vojáka a politika uznává natolik, že ho v roce 1646 jmenuje vychovatelem svých dvou synů, mladičkého krále Ludvíka XIV. (1638–1715) a Filipa Orleánského (1640–1701).
Uherská premiéra
Vévoda de Villeroy má syna Françoise (1644–1730). Chlapec díky otcově dobrému postavení u dvora vyrůstá spolu se syny královny Anny Rakouské.
Jak upřesňuje současná publicistka Kristýna Jakl Ansorgová, „společné dětství v královském paláci v Paříži nebo v nedalekém sídle Hôtel Villeroy vytvořilo mezi Ludvíkem XIV. a Françoisem blízké pouto, což mladému šlechtici zajistilo do budoucna místo v panovníkově nejbližším okruhu“. Na prahu dospělosti se rozhodne jít v otcových šlépějích.
Vojenskou kariéru zahájí jako důstojník v „jeho“ lyonském pěším pluku. Bojovým křtem François de Neufville projde roku 1664 v Uhrách, a to v rámci rakousko-turecké války. Francie do ní vyslala na pomoc Habsburkům sbor čítající asi 6000 mužů.
V bitvě u Mogersdorfu (na jihovýchodě dnešního Rakouska) mladý důstojník údajně utrpí zranění, ze kterého se ale rychle vyléčí. Nikdo mu nemůže upřít osobní statečnost, odvahu a velký zápal do boje.
Všímavým pozorovatelům však neunikne to, co se později ještě mnohokrát potvrdí – François nemá na rozdíl od svého otce vojevůdcovský talent.
V Belgii selhal
Ludvík XIV. na něj nedá dopustit, chrání ho za všech okolností. François v průběhu let zasáhne do několika dalších válečných konfliktů. I když jako velitel nijak zásadně nevyniká, díky králově přízni rychle postupuje ve vojenské hierarchii vzhůru!
V roce 1693 se vévoda de Villeroy (titul získal po otcově smrti v roce 1685) konečně může pochlubit hodností maršála Francie.
Ba co víc, záhy ho král Slunce pověří v rámci devítileté války (v letech 1688–1697) velením francouzské armády, která operuje ve Španělském Nizozemí (převážně na území dnešní Belgie). Jenže Villeroy v této kampani selže.
Především dovolí nepřátelské koalici, aby znovu obsadila důležité belgické město Namur! Za nepříjemnou potupu se pomstí rozbombardováním Bruselu, což ale v kontextu této války nedává ze strategického hlediska žádný smysl.
Ludvík XIV. ho přesto v jeho funkci podrží. Zřejmě k tomu přispěje i fakt, že vévoda přizná chyby, jichž se na bojišti dopustil.
Přišel o dělostřelectvo
Francie už zase mohutně zbrojí, král Slunce se pustil do boje o osiřelý španělský trůn.
Svému oblíbenci opět svěří vysokou velitelskou funkci… Na začátku války o španělské dědictví (v letech 1701–1714) François dostává na starost francouzské síly soustředěné v Německu. O pár měsíců později se pak přesune válčit na Apeninský poloostrov.
S Rakušany, jimž velí Evžen Savojský (1663–1736), svede dvě velké bitvy a obě prohraje. Navíc v té druhé, u Cremony, 1. února 1702 skončí s většinou svého štábu v zajetí! Na svobodu bude propuštěn po devíti měsících.
Ludvík XIV. jeho návrat přivítá s nadšením a ihned dá vévodovi šanci dosavadní neúspěchy odčinit. Pověří ho totiž velením francouzských sil ve Flandrech. Bohužel, Villeroy ji nevyužije, drobné úspěchy Francii žádnou podstatnou výhodu nepřinesou.
Naopak v květnu 1706 drtivě prohraje bitvu u Ramillies (v dnešní Belgii), což má pro Ludvíka XIV. fatální následky.
Podle Jakl Ansorgové „Villeroy sice tehdy prokázal jisté schopnosti, přesto však přišel o celé dělostřelectvo a tisíce mužů a francouzská strana ztratila kontrolu nad Španělským Nizozemím“!
Dozor nad dědicem
Debakl u Ramillies mu zlomil vaz. Přijde o svou pozici, král Slunce ho už propříště obhajovat nebude. Nějaký čas vévoda de Villeroy žije v ústraní a na královském dvoře se raději neukazuje.
Jeho zpackaná vojenská kariéra skončila, nejen bývalí kolegové se mu otevřeně vysmívají! Ludvík XIV. však na něj zcela nezanevřel, o čemž svědčí i jeho poslední vůle.
Françoise jmenuje členem regentské rady, která má dočasně vládnout za jeho nezletilého následníka Ludvíka XV. (1710–1774). Pravda, vévodovi v ní připadne spíše čestná funkce, nicméně v roce 1717 se navíc stává vychovatelem mladičkého krále.
Jeho postoje bude formovat zhruba pět let. Poté je ale kvůli svým konzervativním názorům z Paříže vyhoštěn. Nějakou dobu pobývá v Lyonu.
Roku 1723 dosáhne 13letý Ludvík XV. plnoletosti a začne samostatně vládnout, ovšem svého bývalého vychovatele dál ponechá v nuceném exilu. Teprve v posledních letech života se vévoda smí na královský dvůr vrátit. Nikdo mu tam problémy nedělá, protože vliv na veřejné dění už dávno ztratil…
Pozoruje bakterieŽiví ho obchod s textilem, ale ve volném čase se Nizozemec Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723) věnuje vědeckému výzkumu. Sestrojí si mikroskopy a v roce 1676 díky nim poprvé pozoruje bakterie, které označí jako „zvířátka“. O pět let později publikuje jejich popis.
Skončil na popravištiKrátce po smrti anglického krále Karla II. se jeho nemanželský syn James Scott (*1649) pokusí provést v zemi státní převrat. S armádou rolníků a řemeslníků však nemá šanci uspět. Na trůn vévoda z Monmouthu neusedne, místo toho je v červenci 1685 popraven.
Vyrábí puškyŠvédský maršál Erik Dahlbergh (1625–1703) vstoupí do dějin jako šikovný vojevůdce a vojenský inženýr, který vyprojektuje řadu pevností. Díky němu je také roku 1689 na jihu Švédska založen zbrojní podnik na výrobu pušek. Nová továrna vyroste v městečku Huskvarna.
Syna se nedočkáV soukromí mnoho štěstí nemá. S první ženou sice falcký kurfiřt Jan Vilém (1658–1716) zplodil dva syny, oba však v den svého narození zemřeli. V létě 1691 se ovdovělý panovník znovu ožení. Vytouženého syna se přesto nedočká, jeho druhé manželství zůstane bezdětné.
Morová ránaV Londýně roku 1665 vypuká epidemie moru, jež si vyžádá až 100 000 lidských životů. „Tahle nemoc nás dělá krutějšími jednoho k druhému, než kdybychom byli psi,“ zaznamená do svého deníku úředník Samuel Pepys, který katastrofu přežije.
Úspěšný zákrok?První doloženou transfuzi krve provádí 15. června 1667 v Paříži osobní lékař Ludvíka XIV. Jean-Baptiste Denis. Dospívajícímu chlapci vpraví do těla zhruba dvě deci krve z beránka. Některé prameny uvádějí, že zákrok dopadl dobře, jiné naopak zmiňují pacientovu smrt.
Ostřelovaný chrámDo řeckých Athén, které jsou pod osmanskou nadvládou, v září 1687 vtrhli Benátčané a začali ostřelovat Akropoli. Zaměří se hlavně na Parthenon, kde si Turci zřídili sklad střelného prachu. Po zásahu jedním granátem se velká část chrámu promění v trosky.
Zpustošený přístavOstrov Jamajka v Karibském moři zasáhne v červnu 1692 silné zemětřesení. Přístav Port Royal, domov korzárů, kteří v okolních vodách útočí na španělské lodě, je téměř celý zničen. Záhy Britové opodál zakládají Kingston, hlavní město a obchodní metropoli současné Jamajky.
