Ovdovělá hraběnka Tereza si našla milence. Podělí se s ním o vládu nad portugalským hrabstvím a svěří mu do správy několik měst. I tímto krokem si z většiny portugalských šlechticů udělá nepřátele.

Nespokojení páni hledají pomoc u Terezina dospívajícího syna Alfonse, který je podpoří a se svou matkou začne válčit.

Kastilský a leónský král Alfons VI. (asi 1040–1109) řadu let válčí s Maury, kteří zabrali podstatnou část Pyrenejského poloostrova. Na vleklý boj naštěstí není sám, pomáhají mu šlechtici ze zemí na západě a jihu Evropy.

Ty nejvýznamnější pány Alfons odmění správou jednotlivých krajů svého rozlehlého království. Mezi jeho klíčové spojence patří Jindřich Burgundský (asi 1066–1112).

Jak upřesňuje současný historik Jan Klíma, „roku 1096 se oženil s Terezou, nemanželskou dcerou Alfonse VI., a jako věno dostal země na jih od řeky Minho – hrabství portugalské a coimberské (na severu dnešního Portugalska – pozn. red)“.

O svěřený region se stará zodpovědně, ovšem po Alfonsově smrti v roce 1109 upřednostní vlastní ambice. Jindřich se všemi prostředky snaží získat pro portugalské a coimberské hrabství, která sloučil v jedno, nezávislost.

Nenáviděný milenec

Spřádal intriky, uvažoval o násilném převratu, nakonec ale ničeho nedosáhl. V květnu 1112, když Jindřich Burgundský náhle umírá, zůstává portugalské hrabství i nadále součástí Kastilského království.

Hrabě po sobě zanechal tříletého synka Alfonse (budoucího portugalského krále Alfonse I.; asi 1109–1185). Za nezletilého chlapce bude dočasně vládnout jako regentka jeho matka Tereza Kastilská (asi 1080–1130). Pokračuje v politice zesnulého manžela.

Ve snaze získat pro Portugalce nezávislost intrikuje proti své nevlastní sestře, kastilské a leónské královně Urrace (asi 1081–1126). Má spojence, sblížila se s galicijským vojákem Fernandem Peresem de Tavarou (asi 1090–1155).

Svého milence povýší do hraběcího stavu a podělí se s ním o vládu nad portugalským hrabstvím. Naopak domácí šlechta má smůlu. Peres de Tavara přední portugalské pány postupně vytlačí z Terezina dvora. Samozřejmě to nesou špatně. O moc se jen tak připravit nenechají, podporu najdou u dospívajícího Alfonse.

Zásah bratrance

Uzavřeli spojenectví. Mladičký Alfons a portugalská šlechta sladili své zájmy, hraběnku Terezu a toho „cizáka“ Perese de Tavaru chtějí za každou cenu odstavit od moci. Střet s nenáviděným párem však musí počkat.

Kastilské a Leónské království mají od března 1126 nového panovníka Alfonse VII. (1105–1157).

Syn zesnulé královny Urraky již delší dobu nelibě sledoval dění v Portugalsku a nyní vyzve tetu Terezu a bratrance Alfonse, aby mu bez meškání složili vazalskou přísahu. Když se začnou vzpírat, vytáhne proti nim s armádou a přinutí je k poslušnosti silou.

To mu stačí, do jejich mocenského souboje už zasahovat nebude, soustředí se na důležitější úkol.

Rád by totiž pod svou vládou sjednotil všechny křesťanské státy na Pyrenejském poloostrově… Boj o portugalský hraběcí trůn tak záhy vypuká naplno a vyvrcholí v červnu 1128 bitvou na planině São Mamede (na severu dnešního Portugalska).

Mladý Alfons, podporovaný portugalskou šlechtou, vyhraje. Chopí se vlády a oba své rivaly vyžene. Podle Klímy „Peres de Tavera byl vyhoštěn z Portugalska a také hraběnka Tereza sdílela osud svého milence. Zemřela v galicijském exilu roku 1130“.

Úspěšný válečník

Hlavní cíl má stejný jako jeho rodiče. Také Alfons chce vládnout nezávislé zemi. Své plány neskrývá, v dokumentech se tituluje jako „princ Alfons, prostý veškerého útlaku a boží prozřetelností mírový vlastník Coimbry a všech měst v Portugalsku“.

Kastilský a leónský král Alfons VII. na bratrancovu provokaci rázně zareaguje a v roce 1130 proti němu opět vytáhne s armádou. Slib vazalství však od něj tentokrát neuslyší a v následných potyčkách rozhodující převahu nezíská.

Alfons tak dál může krůček po krůčku naplňovat svůj záměr. Ve snaze upevnit jižní hranici portugalského hrabství se pouští do války s Maury. Vede si slušně, byť třeba jeho pokus v roce 1137 dobýt „bezvěrci“ obsazený Lisabon ještě skončí neúspěchem.

Opakovaně rabuje na území ovládaném muslimy a oslabuje tak jejich moc a současně posiluje své vlastní postavení.

Po vítězné bitvě u Ourique (na jihu dnešního Portugalska) v červenci 1139 se cítí být natolik silný, že se nechá spřízněnou šlechtou prohlásit portugalským králem jako Alfons I.

Čekání na odměnu

Vzpíral se, ale nakonec došel k závěru, že nemá na výběr. I proto, že potřebuje spojence pro pokračující boj s Maury. V říjnu 1143 Alfons VII. uznává svého bratrance Alfonse I. suverénním vládcem Portugalska. To je ovšem pouze začátek.

Podstatnější pro budoucnost Portugalského království je jeho uznání také křesťanskou Evropou, a hlavně papežem, což nebude zadarmo. Alfons I. proto zintenzivní boj proti muslimům na Pyrenejském poloostrově.

Chce tak zabít dvě mouchy jednou ranou – urvat pro sebe další území a naklonit si hlavu katolické církve. V létě 1147 znovu oblehne Lisabon a tentokrát si vede mnohem lépe.

„Po čtyřech měsících obléhaným došly poslední potraviny a muslimským předákům… nezbylo než 22. října dohodnout kapitulaci,“ vypráví Klíma.

V reconquistě bude první portugalský král pokračovat i v dalších letech, zasloužené odměny se však dočká až na sklonku života.

Teprve v květnu 1179 papež Alexandr III. (asi 1100/1105–1181) vydá bulu Manifestis Probatum, ve které stvrdí nezávislost Portugalska.