„Země těch časů ležela nedotčena rádlem a ještě do ní nevešel člověk, který by se jí byl dotekl,“ pokračuje Kosmas (asi 1045–1125), jenž legendu o praotci Čechovi zaznamenává jako první. Už v tomto bodě se ale mýlí.

Četné archeologické nálezy dokládají, že srdce Evropy bylo již dávno předtím osídleno. Ať už šlo o neandertálce, lovce mamutů, nejstarší zemědělce v době neolitu, nebo o Kelty a Germány. Právě keltský kmen Bójů, žijící na našem území přibližně ve 4. století př.

n. l., dal regionu jeho nejstarší označení, vyskytující se v latinsky psaných dokumentech římských autorů – Boiohaemum.

Pohromy na prahu středověku

Slované se v České kotlině objevili na počátku 6. století n. l., o čemž rovněž vypovídají archeologické nálezy. Přicházeli přitom od východu a táhli na západ.

„Přátelé, kteří jste nejednou snášeli se mnou těžké trudy cesty po neschůdných lesích, zastavte se a obětujte oběť příjemnou svým bůžkům,“ vyzývá praotec Čech slovy Kosmase své druhy.

V tomto směru má náš nejstarší kronikář pravdu – cesta, kterou museli Slované urazit, byla skutečně předlouhá a náročná. Jejich pravlast totiž ležela kdesi mezi řekami Vislou a Dněprem. Co je odtamtud vyhnalo? Jako o spouštěči tzv.

stěhování národů se nejčastěji hovoří o vpádu divokých Hunů odkudsi z Asie do Evropy. K tomu se v průběhu 6. století přidávaly další pohromy.

Tehdejší známý svět postihl vražedný justiniánský mor, kterému jen v Konstantinopoli padla za oběť v roce 542 třetina obyvatel. Několik doložených masivních sopečných erupcí také zamávalo s klimatem na celé planetě.

Teplota na Zemi poklesla o tři stupně a sluneční paprsky si na její povrch razily cestu je stěží. Úroda byla bídná, vypěstované plodiny nekvalitní.

O jednorázovou akci nešlo

Proč je tak důležité, co se dělo ještě v průběhu 6. století, když Slované už u nás v té době prokazatelně byli? Proudili totiž k nám dál. Rozhodně se nejednalo o jednorázový příchod velké skupiny lidí, jak vše prezentuje Kosmas.

„Moderní archeologické průzkumy odkrývají čím dál větší počet nepatrných slovanských osad, roztroušených daleko od sebe a připomínajících spíš rodinné samoty než vsi v dnešním slova smyslu.

Naši předkové zjevně nezabydleli kraj v nějakém souvislém územním pásu,“ vysvětluje současný autor Petr Hora.

Skupiny nově příchozích tu pak žijí po boku dříve usazených germánských Markomanů a Kvádů. „Narazily snad i na zbytky keltského etnika,“ připomíná historička Gabriela Šarochová.

Jako Mojžíš na Sinaji…

A kde se Kosmas pro svůj příběh o počátcích českého národa inspiroval? Sám uvádí, že v „podání starců“. Nejspíš to ale bylo ještě trochu jinak.

Jako velký vzdělanec, který prošel lutyšskou klášterní školou (v dnešní Belgii), byl Kosmas obeznámen s tehdy dostupnou literaturou a jako duchovní především s Biblí.

Někteří autoři proto naznačují, že výstup praotce Čecha na Říp má paralelu ve Starém zákoně s Mojžíšem, mířícím na horu Sinaj.

„S těmito motivy se lze setkat v různých kulturách a civilizacích, aniž musí nutně jít o přejímky starozákonních příběhů,“ podotýká ovšem současný archeolog a historik Petr Charvát.

Podle něj Kosmas stvořil praotce Čecha podle dobové kronikářské tradice a jeho příchod spojil s Řípem, neboť znal význam posvátných hor v pohanských kulturách.