V panenské přírodě mezi horskými štíty Pyrenejí působí nepatřičně. Řeč je o nádraží Canfranc. Jde totiž o jednu z největších a nejluxusnějších železničních stanic světa. Nachází se přitom v malé vísce na severu Španělska.

Proč zde nádraží, jemuž se přezdívá Titanic hor, vyrostlo a jak se dostalo do rukou wehrmachtu?

Početným davem se rozléhá jásot. 18. července 1928 je v provincii Huesca otevřeno největší španělské nádraží. „Pyreneje již neexistují,“ prohlašuje král Alfonso XIII. (1886–1941) během slavnostního aktu.

Toho se účastní také francouzský prezident. Canfranc vzniká jako přestupní stanice mezi zemí galského kohouta a Španělskem.

Sousední státy totiž používají jiný rozchod kolejí, a je proto nutné někde zboží i pasažéry z francouzských vlaků vyložit a dostat do těch mířících dále na jih.

Oním místem se stane malá víska obklopená velehorami, ve které v letech 1923–1928 vyrůstá „železniční katedrála“.

Druhé největší

Architekt Fernando Ramírez de Dampierre na sebe může být právem hrdý. Je to právě on, kdo stojí za návrhem unikátního nádraží. Dvoupatrovému kolosu, jenž leží ve výšce 1200 metrů nad mořem, vtiskne secesní vzhled.

Hlavní budova Canfrancu má na délku zhruba 240 metrů, což z ní činí druhé největší evropské nádraží. Delším se tehdy může pochlubit jen německé Lipsko.

„Obrovská stanice se začala přirovnávat k Titanicu – ovšem v dobrém,“ upozorňuje současný publicista Milan Dolejší. Záhy ji ovšem – stejně jako slavný parník – zastihne série neštěstí…

Zabetonovaný tunel

Koleje před Canfrancem zejí prázdnotou. Nádraží zasadí první velkou ránu už rok a čtvrt po zprovoznění trati velká hospodářská krize. Následně Španělsko zachvátí občanská válka.

Nacionalisté vedení Franciscem Francem (1892–1975) ovládnou severovýchod země včetně Canfrancu. Budoucí diktátor nechá zabetonovat pohraniční tunel, kterým na nádraží přijíždějí vlaky z Francie.

Podle některých historiků tak chce zabránit pašování zbraní, podle jiných se obává vpádu nepřátelských vojáků.

Terč špionů

Za druhé světové války „Titanicem hor“ pro změnu mašírují vojáci německého wehrmachtu. Po vypuknutí konfliktu totiž nádraží slouží jako úniková cesta pro mnoho Židů a spojeneckých letců. Německo si proto na Francovi vymůže, že nad ním převezme kontrolu.

Canfrancem pak ze Španělska do třetí říše proudí wolfram a opačným směrem putuje nacistické zlato.

„Stanice přitáhla pozornost špionů a partyzánů, kteří se snažili sabotovat nacistické operace,“ upozorňuje současná španělská novinářka Virginia López Enano. Po válce ztratí nádraží na důležitosti a z tratě se stane lokálka.

Canfranc chátrá a hrozí mu demolice. Tu nedávno odvrátila jen nákladná oprava a přeměna na hotel.

Pavel Besta