Křehké štíhlé věže, tyčící se nad úchvatnou změtí ozdob, které z dálky připomínají šlehačkový dort, a detaily, jež přetvářejí přírodní prvky v kamennou krásu. Takhle dokázal uvažovat o architektuře jen jediný člověk.

Katalánský architekt Antoni Gaudí (1852–1926) se od svých kolegů vždycky lišil. Inspiruje se přírodou, fascinují ho orientální vzory a architektura v jeho podání získává zcela novou podobu, naprosto originální a nenapodobitelnou.

S oblibou využívá netradiční techniky a materiály, libuje si v mozaikách z keramiky nebo ve vitrážích. Do své největší stavby se pouští už ve 31 letech a stráví na ní celý zbytek života.

Nejlepší gotika od středověku

I když je velkolepý chrám Sagrada Família v Barceloně s Gaudího osobností neodmyslitelně spojený, katalánský architekt přebírá práci až po prvním roce výstavby. Projekt ale vzápětí proměňuje k obrazu svému.

Řadu detailů řeší geniální tvůrce přímo na místě, bez podrobných plánů. „Věda připomíná koš neustále naplňovaný věcmi, se kterými si nikdo neví rady. Pak přijde umění a vytáhne z něho přesně to, co potřebuje k uskutečnění díla,“ zapisuje si.

„Nejúžasnější osobní interpretace gotiky od dob středověku,“ hodnotí chrám americký kritik umění a nositel Pulitzerovy ceny Paul Goldberger (*1950).

Stavba, financovaná pouze ze soukromých darů, postupuje pomalu a v době, kdy Gaudího zastihne tragická smrt, je dokončena pouze čtvrtina. A staví se dodnes. Předpokládá se však, že vše bude hotovo v roce 2026, v roce 100. výročí Gaudího úmrtí.