Za „výsměch pracujícímu lidu“, plný rozvratného pesimismu, označí dobová kritika Píseň o Viktorce, básnickou sbírku z pera Jaroslava Seiferta. Takové verše v období socialistického realismu zkrátka nefrčí a autor si za ně vyslouží čtyřletý zákaz publikování. Nepomůže ani omluva za to, že krátce předtím veřejně urazil sovětské básníky…

„Když jsem se narodil, stanuly nade mnou sudičky. První řekla: Bude pít víno. Druhá na to: A rád. Třetí však dodala: Ale jen červené,“ glosuje český spisovatel a básník Jaroslav Seifert (1901–1986) okolnosti svého narození.

Stalo se tak v září 1901 na pražském Žižkově. Otec je klasickým proletářem, těšící se s kladivem v ruce na světlé zítřky, matka praktikující katolička.

Sám Seifert přilne spíše k „vyznání“ otce. Jakožto mladý levicový intelektuál v roce 1921 vstupuje do rodící se Komunistické strany Československa.

Postaví se Gottwaldovi

Seifertova raná tvorba, do níž patří například sbírka Město v slzách, je typickým příkladem proletářské poezie.

„Autor přijal vliv naivního umění… Vyjadřuje soucit s chudými, smutek nad krutostí doby,“ píše autorka učebnic českého jazyka a dějepisu Marie Sochrová.

Ke konci 20. let Seifertovi začne dělat starost směr, kterým se KSČ pod vedením Klementa Gottwalda (1896–1953) ubírá. „Komunistická strana je v nebezpečí, soudruzi!…Řekněte nahlas, co si myslíte: že nechcete sektářství,“ vyzve ostatní straníky.

Kromě sedmi signatářů protestního dokumentu se ale proti bolševizaci strany nepostaví nikdo a Seifert je z ní vyloučen. „Volným hráčem“ však nezůstane dlouho a hned další rok se zapisuje k sociálním demokratům.

S Němcovou si zavaří

Za druhé světové války Seifert, stejně jako větší část našich autorů, vsadí na vlasteneckou notu. „Jde mrtvá k nám a všechny lásky její, čas proměňuje znovu ve vzácnější kov.

Co je nám láska v naší beznaději, co pro nás sladšího je dneska nad domov!“ stojí ve sbírce Vějíř Boženy Němcové, kterou autor napsal v roce 1940. Není to naposledy, co Seifert pracuje s motivem národní buditelky Boženy Němcové (1820–1862).

Její nešťastný život propletený s osudem fiktivní Viktorky z Babičky mu v roce 1950 poslouží jako námět pro sbírku Píseň o Viktorce. Skličující a melancholické čtení však strhá dobová kritika.

„V době…, kdy celá naše země se změnila v opravdovou dílnu lidského štěstí, píše verše zmaru, mlžnatého snění, rezignace, rozvratu,“ spílá mu kolega-básník a člen KSČ Ivan Skála (1922–1997).

Život plný paradoxů

Seifert se pouští na tenký led, který pod ním definitivně rupne, jakmile se provalí, že ve vinárně veřejně prohlásil, že „má radši zvracejícího Francouze než tančícího Rusáka“. Čtyři roky nesmí publikovat.

Jakmile zákaz vyprší, za sbírku Maminka (1954) ihned obdrží Státní cenu Klementa Gottwalda…V dalších letech Seifert otevřeně protestuje proti politickému věznění kolegů a v prosinci 1976 podepíše mezi prvními Chartu 77. Pro režim je sice nepohodlný, ale zbavit se ho jen tak komunisté nemohou.

Zvlášť poté, co se v říjnu 1984 stane laureátem Nobelovy ceny za literaturu. O prestižním ocenění se československá veřejnost dozví jen díky krátké zmínce v novinách. Cenu za Seiferta převezme jeho dcera, neboť literáta v tu dobu již trápí podlomené zdraví. Umírá 10. ledna 1986 v Praze.

*** Pohřeb v režii StB ***

* Ačkoliv kritizoval režim, pořád byl národním umělcem a náleží mu proto státní pohřeb. S tímto paradoxem se po smrti Jaroslava Seiferta potýká komunistická garnitura.

* Oficiálně se organizace pohřbu ujme ministerstvo kultury, nad celou záležitostí však dohlíží státní bezpečnost, která zavede přísná opatření.

* Stráž u Seifertovy rakve v Rudolfinu například dbala na to, aby tam nikdo nepoložil věnec se „závadnou stuhou“…Ilegální Jazzové sekci se přesto podaří propašovat kytici až k pódiu, přičemž hlídkující policisté po ní ihned skočí.