„Stát!“ zvolá britský velitel, když se s četou dostane k okraji močálu, přes který se před chvílí vydali Japonci. Je mu jasné, že pustit se za nimi, se rovná sebevraždě. V močálech se to totiž jen hemží krokodýli. A ti už dlouho nejedli…

Stačilo podezření z obchodování s cizí měnou či z poslouchání západní rozhlasové stanice a dotyčného neminulo brutální mučení, které obvykle končilo smrtí. Takové podmínky v Barmě zavedli Japonci poté, co ji na jaře 1942 obsadili.

Konec brutálního režimu přichází až se spojeneckou invazí. Na sklonku roku 1944 už se britským silám podařilo okupanty vytlačit z většiny území, císařské jednotky odolávají jen na několika málo místech včetně malého ostrova Ramree, který leží při pobřeží.

Britové zde hodlají zřídit leteckou základnu pro zásobování jednotek bojujících ve vnitrozemí a nelze proto jinak, než se ho vojensky zmocnit.

Schovka v džungli

Spojenecká invaze na ostrov začíná 21. ledna 1945. Před vyloděním ještě bitevní lodě rozstřílejí pobřeží, neboť je možné, že by zde mohla číhat ukrytá japonská děla.

Jakmile se britští pěšáci dostanou na ostrov, jsou na to již sami. „Bylo to jako hra na schovávanou. Nikdy jsme nevěděli, kde se (Japonci – pozn. red.) schovávají…

Nejhorší to bylo v noci na hlídce… Snažili jsme se zůstat vzhůru a přitom mysleli na to, že každou vteřinou nám může zády projet bajonet,“ vzpomíná na vylodění na Ramree přímý účastník bitvy Robert Duff.

Spojenci postupují od severozápadu do nitra ostrova. Jediné, co hraje v jejich prospěch, je početní převaha. Všechno ostatní, včetně terénu a zdejší fauny i flóry, je na obtíž.

Výstřely a křik

Britům se přesto daří postupovat a 8. února dobudou i samotné město Ramree. Zbylých pár stovek Japonců má nyní pouze dvě možnosti – buďto mohou zůstat a bojovat do brzké smrti, nebo se stáhnou a pokusí se dostat na pevninu.

Problém je, že „cestu“ k pobřeží tvoří močály plné krokodýlů mořských, největších plazů na Zemi, kteří mohou dosahovat délky i přes šest metrů.

Britové se ale neúprosně blíží a Japonce pronásledují až na okraj bažiny, přes kterou se nepřátelští vojáci vydávají v noci na 20. února. Ze zvuků, které se odtud následně do tmy ozývají, se dělá špatně i Spojencům.

„Z černého močálu se nesly občasné výstřely z pušek, nocí pronikaly výkřiky zraněných mužů drcených v čelistech obřích krokodýlů a rozléhaly se zastřené zvuky převracejících se krokodýlů,“ popisuje děsivý zážitek přírodovědec Bruce S. Wright, jenž tehdy v britské armádě sloužil.

Přehnané číslo?

„Za svítání přiletěli supi, aby vyčistili, co jim krokodýli zanechali… Asi z tisícovky japonských vojáků, kteří do močálů vstoupili, bylo nalezeno jen dvacet živých,“ píše Wright ve své knize Wildlife Sketches:Near and far.

Zvířata prý měla o to větší apetit, že jim lidé na ostrově a v okolí snědli většinu potravy, a byla proto řádně vyhládlá… Představa, že krokodýli za jedinou noc roztrhali tisícovku vojáků, se ale může zdát poněkud přehnaná.

Například americký herpetolog Steven G. Platt s odkazem na místní zdroje tvrdí, že sežraných Japonců bylo maximálně 15, zbylí měli zemřít na různé nemoci, dehydrataci či uštknutí hadem.

*** Osvobozený Saturn ***

* Když v listopadu 1943 zasáhne akvárium v berlínské zoo spojenecká bomba, vyvalí se z něj několik desítek aligátorů. Většina je na místě mrtvá, přežije jich jenom hrstka.

* Jedním z ze „šťastlivců“ je i samec jménem Saturn, údajně oblíbený kus Adolfa Hitlera (1889–1945)…Tři roky se potuluje po Německu, než se ho okupačním vojákům podaří odchytnout – Saturn následně putuje do zoo v Moskvě, kde žije až do května 2020.