Zapálit si cigaretu nebo doutník je dlouho hodně nebezpečné. Sirky napuštěné vysoce toxickým bílým fosforem mohou nekontrolovaně vzplanout a připravit majitele nejen o doutník, ale i o život.
Pokusy nahradit tradiční namáhavé a nespolehlivé způsoby rozdělávání ohně jsou staré řadu staletí. „Lidé z města Chang-čou řežou borové dřevo na malé kousky tenké jako papír a jejich konec potahují sírou.
Říká se tomu fazhu a používá se to k zapálení ohně,“ zaznamenává historik dynastie Ming Tao Zongyi (asi 1322–1403). Pro Evropu je ovšem podstatný objev německého lékárníka Henniga Branda (kolem r. 1630–po r.
1692) z Hamburku, který v roce 1669 destilací lidské moči objevuje fosfor. Nálezu nepřikládá velký význam – na rozdíl od svého pokračovatele, britského chemika Roberta Boyla (1627–1691).
Ten s využitím fosforu a síry vytvoří v roce 1680 první zápalku se škrtátkem. Stačí škrtnout dřevěnou třískou potaženou sírou o papír s vrstvičkou fosforu a oheň je na světě. Jenže fosforu je stále málo, a tak je celý vynález neprakticky drahý.
A to se ještě brzy zjistí také to, že bílý fosfor je smrtelně jedovatý, což znamená definitivní konec nadějí na jeho běžné využití v domácnostech…
Pozor na plíce!
V roce 1826 lékárník John Walker (1781–1859) z anglického Stockton-on-Tees předvádí pro pobavení svých přátel dřevěné hůlky, napuštěné směsí sulfidu antimonitého, chlorečnanu draselného, gumy a škrobu.
Svůj nápad nijak nerozvíjí, ale jedním z přítomných je i jistý Samuel Jones, který si uvědomí potenciál nápadu a rychle si v Londýně založí obchod se zápalkami.
Vymyslí pro ně jméno Lucifers a mimo jiné se postará o prudké zvýšení spotřeby tabáku v britské metropoli. „Pokud je to možné, vyvarujte se vdechování plynu, který uniká při hoření.
Osoby s choulostivými plícemi by v žádném případě neměly Lucifers používat,“ zní varování na krabičkách a Jones dobře ví proč. Jeho sirky občas vzplanou nekontrolovatelně a plamen doprovází odporný zápach síry.
Souboj o patent
V roce 1848 přichází průlom a jeho autor opět není okamžitě celebritou. O nápad frankfurtského profesora chemie Rudolfa Christiana Böttgera (1806–1881) není doma v Německu zájem, a tak svůj vynález na bezpečnostní škrtátko prodává do Švédska.
Tam pak bratři Johan (1815–1888) a Carl (1823–1917) Lundströmové přidají ještě vysouvací krabičku, roku 1855 začínají své sirky průmyslově vyrábět a v témže roce za ně získávají cenu na Světové výstavě v Paříži.
Za tři roky už dodávají na trh 12 000 000 krabiček ročně. Švédsko se pak nadlouho stává světovým lídrem ve výrobě sirek, dokud neodkoupí patenty bratří Lundströmů britská firma Bryant & May. Snaží se i zámořská konkurence.
Pensylvánský právník Joshua Pusey (1842–1906) přichází v roce 1889 s plochými zápalkami, balenými v opravdu kapesní miniaturní knížečce se škrtátkem. „Takové balení je ideální pro potištění reklamou,“ uvědomuje si navíc potenciál svého výrobku.
Nebude trvat dlouho a bezpečnostní zápalky se po celém světě stávají samozřejmostí.
