Prestižní Královská společnost vítá nového člena. Roku 1767 se jím stává lékař John Hunter. Ten v průběhu let úplně změní obor chirurgie. Hunter má ovšem i temnou stránku.

Možná, že kdyby ji členové Královské společnosti znali, skotského rodáka by mezi sebe nepřijali. Co hrozného před nimi tají?

Do honosného domu na Leicester Square v západním Londýně vstupuje další významná osobnost. Je jí filozof David Hume (1711–1776). Nejde o prvního, a zdaleka ani posledního muže, který ve zdejší rezidenci hledá pomoc.

Sídlo patří Johnu Hunterovi (1728–1793), věhlasnému doktorovi, který v něm přijímá prominentní pacienty. Kromě Huma mezi ně patří ekonom Adam Smith (1723–1790), premiér William Pitt mladší (1759–1806) nebo hudební skladatel Joseph Haydn (1732–1809).

„Hunter byl něco jako William Dampier anatomie, uznávaný pro své objevy a zatracovaný pro své metody,“ uvádí současný americký publicista Sam Kean s odkazem na slavného mořeplavce a piráta v jedné osobě.

Spisovateli Robertu L. Stevensonovi (1850–1894) později Hunter poslouží jako předloha k napsání Podivného případu Dr. Jekylla a pana Hyda…

Za vzor má bratra

Zkormoucený Hunter těžko přemáhá slzy. Na svět přišel roku 1728 nedaleko skotského Glasgow. Ačkoli je desátým dítětem v rodině, všechny své sourozence znát nemůže. Tři totiž zemřeli už před jeho narození.

Další tři navíc podlehnou nemocem, když je ještě dítětem. Zřejmě i proto se John rozhodne být lékařem. „Tím se stal ale zejména díky staršímu bratrovi,“ upozorňuje současná anglická historička Wendy Moorová.

O deset let starší William (1718–1783) vystuduje medicínu a roku 1741 odejde do Londýna, kde působí jako porodník. John se do metropole na Temži odstěhuje roku 1748 a stane se jeho asistentem.

Desítky objevů

Na Londýn se snáší drobné mrholení. Hunter ze sebe oklepe kapky a pak vstoupí do nemocnice sv. Bartoloměje. U bratra se osvědčil, a proto začíná studovat ve špitále, kde se z něj stane asistent a následně chirurg. Jeho hvězda stoupá strmě vzhůru.

Hunter chce medicínu posouvat mílovými kroky vpřed, což se mu daří. Během let učiní desítky objevů z oblasti anatomie, například odhalí fungování slzovodů a čichového nervu.

Navíc se podílí na první umělé inseminaci člověka a je průkopníkem v používání elektřiny pro obnovení srdeční činnosti. Později vytvoří také moderní klasifikaci chrupu.

Nezná mezí

„Pokud podržíte po určitou dobu v ústech mužské semeno…, pocítíte podobnou horkost jako po některém koření,“ prohlašuje Hunter. Ten při experimentech zachází dále a dále.

Aby lépe pochopil, jak vypadá vnitřní ústrojí živých bytostí, rozřeže tisíce zvířat. Dá se přitom i do preparování vrabčích varlat, vaječníků včely nebo opičí placenty. Má ovšem i další neotřelé metody, kupříkladu co jde, to ochutnává.

Do úst se mu tak dostanou lidské žaludeční šťávy i mužské semeno. Aby toho nebylo málo, dokonce rozřeže a sní kus egyptské mumie.

Stává se posedlým

K zadnímu vchodu Hunterova sídla se blíží podezřele vypadající dvojice. Chirurg „s tak rudými vlasy, že by se o ně dal zapálit doutník“, jak bývá popisován, ji přesto nechá vstoupit do domu. Hunter je anatomií doslova posedlý.

Pitvat zvířata mu tak záhy nestačí. Zadní vchod jeho rezidence proto začne sloužit vykradačům hrobů, kteří sem přinášejí ostatky nebožtíků. Množství těl, které sem proudí, raketově roste. Chirurg jich poptává takové kvantum, že promění situaci na „trhu“. Cena za ostatky hlavně díky němu vyletí ze dvou liber na 16.

Koupí tělo

Před Hunterem sedí irský obr Charles Byrne (1761–1783). „Měl bych pro vás nabídku,“ říká chirurg. „Rád bych odkoupil vaše tělo,“ šokuje hromotluka. Postupem let lékař úplně morálně otupí.

Když jednou během audience u krále zhlédne představení 231 centimetrů vysokého Byrna, rozhodne se, že stůj co stůj získá jeho mrtvolu. Obra osobně navštíví a nabídne mu za jeho tělo balík peněz. Ten ale lékaře vyhodí.

Následně svolá přátele a přiměje je, aby mu odpřisáhli, že až zemře, shodí jeho ostatky do moře…

V muzeu kuriozit

Irský gigant zemřel velmi záhy. Na onen svět se odebral v červnu 1783. Jeho přátelé svému slovu dostáli, respektive si to mysleli. Koupili obří rakev, do níž tělo naložili, a vydali se s ní na 120 kilometru dlouhou cestu k moři.

Hunter si ovšem najal lidi, aby cenné ostatky získal. Když Byrnovi známí přespávají v hostinci, lékařovi kumpáni rakev otevřou, vyjmou z ní tělo a naplní ji pečlivě odváženým množstvím dlažebních kostek.

Pozůstalí si tak ničeho nevšimnou a o den později svrhnou náklad do moře. To však už má Hunter Byrnovo tělo u sebe na stole. Místo pitvy nakonec obrovu kostru vypreparuje.

„Musel dát tělo vařit do obrovského měděného kotle, sbírat tuk jako z polévky a posbírat všechny kosti,“ přibližuje Kean děsivou proceduru. Kostra se následně stane hlavní atrakcí Hunterova muzea kuriozit.

Foto:: wikimedia.org, meisterdrucke.com, smithsonianmag.com