Jan Lucemburský se zrovna vrací z křížové výpravy proti pohanským Litevcům. Nadšením nehýří. Výsledky tažení jsou mizivé, navíc cítí, že se mu povážlivě zhoršuje zrak. Od dětství neměl tento smysl nejlepší, ale teď už to začíná být vážně problém.
Podle některých pramenů Jan Lucemburský (1296–1346) od dětství viděl špatně na dálku, podle jiných snad šilhal. V dynastii Lucemburků nešlo o překvapení, spíše o rodové prokletí.
Většina z příslušníků vladařského domu byla vesměs krátkozraká, větší potíže s očima řešil již Janův praprapradědeček Jindřich IV. (asi 1112–1196), který si dokonce vysloužil přídomek Slepý.
Strýc českého krále, Walram (asi 1280–1311), v dospělosti oslepl na jedno oko, nicméně mu to nebránilo, aby i dál vystupoval jako lamač ženských srdcí. Kvůli šilhání pak měla mít naopak problémy s vdavkami Janova sestra Marie (asi 1305–1324).
Český panovník však nyní zjišťuje, že na pravé oko téměř nevidí a ani s levým to není úplně v pořádku.
Utopený doktor
Vojenská výprava zastavuje na zpáteční cestě domů ve slezské Vratislavi. Zde probíhá řada diplomatických schůzek a jednání. Jan Lucemburský si však mezi nimi nachází čas na konzultaci svého problému.
Péče o krále se ujímá dvorní lékař, snad Francouz neznámého jména. Zvolí různé obklady a bylinné odvary, jenže nic nezabírá. Impulzivní král začíná být nervózní. Jeho potíže s očima se naopak ještě zhoršují. Doktor si očividně neví rady.
V Lucemburkovi vzkypí krev. „Svažte ho do pytle a do řeky s ním!“ má údajně nakázat zbrojnošům. Ubohý lékař nemá šanci takový trest přežít. Utopí se. Otázkou zůstává, zda se ve středověké Evropě vůbec najde někdo, kdo dokáže Janovi pomoct…
Bez průvodce se nehne
Po jeho návratu do Prahy se o to přece jen pokusí jakýsi arabský učenec. Informován, jak neslavně dopadl jeho předchůdce, ovšem trvá na tom, aby mu král nejprve vystavil ochranný glejt pro případ, že by v léčbě také neuspěl. Jan souhlasí.
Pro to, aby opět mohl normálně vidět, udělá cokoli. Ani arabský lékař ovšem nedokáže zázraky.
Poslední naději Jan Lucemburský vkládá do odborníků z věhlasné lékařské školy v jihofrancouzském Montpellier. „Jestli mi nepomohou tam, tak už nikde,“ říká si, když se v roce 1340 svěřuje do jejich péče.
Podstoupí zde operaci, která ovšem vyústí v jeho celkovou slepotu. Pro jinak zdravého a aktivního krále, kterému je teprve 44 let, to musí být šok. Jan zareaguje po svém – tváří se jakoby se nic nedělo.
Před okolím předstírá, že vidí, orientuje se díky věrným služebníkům a snaží se dělat vše, co předtím. Vojenské tažení? Žádný problém! Bez průvodce se však už neobejde, tak jako o šest let později v tragické bitvě u Kresčaku…
Mohly za to turnaje?
A co vlastně stálo za poměrně rychlou ztrátou Lucemburkova zraku?
Historikové s oblibou uvádějí, že král ve vlhkém klimatu a bažinatém prostředí na severovýchodě Evropy při křížové výpravě chytil jakousi infekci, která zasáhla jeho zrak. „Jde o pozdní dohady bez opory v pramenech,“ připomíná ovšem současná odbornice Gabriela Šarochová.
Ta se domnívá, že příčinou královy ztráty zraku byl zákal. Nikoli ten šedý, ale zelený. Šedý v pokročilém stadiu, kdy už způsobuje slepotu, je na postiženém vizuálně patrný, a na Janu Lucemburském nic takového pozorovatelného nejspíš nebylo.
„Akutní krize a její průběh otevírají variantu druhotného zeleného zákalu, tedy zvýšení nitroočního tlaku a zužování zorného úhlu oka (až k úplnému oslepnutí) v důsledku nějaké choroby nebo úrazu,“ pokračuje historička.
O tom, že by během křížové výpravy Lucemburk onemocněl nějakou chorobou, není nic známo, úrazů ale utrpěl za svůj život víc než dost, i když žádný ne během pobytu na Litvě.
Minimálně dvakrát se ocitl ve vážném ohrožení života, a to kvůli své zálibě v rytířských turnajích. Poprvé ho museli dávat lékaři a ranhojiči do kupy po klání v Praze roku 1321, podruhé v roce 1335 v Paříži.
Právě toto poslední turnajové zranění mohlo být pomyslným spouštěčem oční choroby.
