Když 17. června 1885 dorazí do přístavu v New Yorku francouzská loď Isère, vítá ji přes 200 000 lidí a stovky člunů. Na její palubě se totiž nachází budoucí symbol Spojených států – socha Svobody. Momentálně je rozmontovaná na 350 kousků!
Nápad na její postavení přitom vznikl už o 20 let dříve, na jednom ze slavnostních banketů, který u Versailles pořádal francouzský markýz Édouard de Laboulaye (1811–1883). „Přátelé, nebylo by ohromné, kdybychom Spojeným státům věnovali monument?
Jako symbol přátelství mezi oběma zeměmi,“ nechal se tehdy slyšet. Jeho myšlenka přítomné nadchla, hlavně pak mladého architekta Frédérica Bartholdiho (1834–1904).
Ten je totiž velkým milovníkem gigantických soch a už nějakou dobu sní o tom, že postaví takovou, která svou výškou předčí i bájný Rhodský kolos.
Spojí proto síly s konstruktérem Gustavem Eiffelem (1832–1923), jenž vymyslí nosnou konstrukci, a pustí se do práce. Jenže přenést návrh z papíru do reality rozhodně není jen tak.
Za prvé není snadné sehnat peníze a za druhé tak velkou sochu ještě nikdy nikdo nestavěl. Vždyť má i s podstavcem dosahovat 93 metrů!
Jede ruka
Bartholdi je však odhodlán dovést svůj sen do konce a v roce 1875 ohlásí založení Franko-americké společnosti, která má projekt finančně zajistit. S ohledem na náročnost se Francouzi zavážou dodat sochu a americká strana má zaplatit podstavec.
Ke 100. výročí nezávislosti v roce 1876 se však USA dočkají jen vysochané ruky s pochodní, která se přesto stane atrakcí Světové výstavy ve Filadelfii. Celou sochu se podaří zhotovit až o osm let později.
Dělníci ji poté rozeberou na 350 dílů a naskládají do 214 beden, které v červnu 1885 pošlou po moři do newyorského přístavu. Tam se pak znovu sestavuje.
Kovové díly, představující vnitřní výztuž, jsou zakotveny do měděných pouzder, které dělníci připevní k soše tak, aby se tah obou materiálů vzájemně vyrovnával bez následků na její stabilitu.
Eiffel nechá železo ošetřit oxidem olova, který sochu chrání před korozí a plní i funkci izolantu.
Lidová sbírka
Stavba podstavce však poněkud vázne, neboť američtí podnikatelé se do financování projektu zrovna nehrnou.
Trapnou situaci zachrání až novinář a jeden z průkopníků žurnalistiky Joseph Pulitzer (1847–1911), který na stránkách svých novin odstartuje něco, co by se dnes dalo nazvat marketingovou kampaní. „Nečekejme dary od milionářů.
Socha není dar francouzských milionářů těm americkým. Je to dar francouzského lidu všem lidem Ameriky,“ hlásá list. Pulitzer navíc slíbí, že jméno každého dárce zveřejní ve svém deníku. A zabere to: Ani ne za dva měsíce se podaří vybrat potřebnou sumu.
Odhalí tvář
Počasí toho dne oslavám vůbec nepřeje. Newyorský přístav přesto zaplní jachty a parníky, v okolí se tísní tisíce lidí. Pro oblaka dýmu není téměř vidět a neproniknutelná mlha ještě zhoustne po slavnostních salvách z děl.
Pak Bartholdi konečně trhne za provaz, látka v barvě francouzské trikolory se sesune k zemi a odkryje tolik očekávanou tvář „Lady Liberty“. Jásot nebere konce. 28. října 1886 se více než 200tunová socha oficiálně stává americkou. V té době se tyčí výš než jakákoliv jiná stavba v New Yorku.
