Důstojný muž usedá na zem na bíle lemovanou rohož a před sebe pokládá krátký meč. Má na sobě speciální kimono. V tuto chvíli je ještě sněhobílé, ale zakrátko se zbarví samurajovou krví.

Samurajský morální kodex zvaný bušidó, který v polovině 17. století sepisuje japonský filozof Jamaga Sokó (1622–1685), zahrnuje hodnoty jako věrnost pánovi, čestnost nebo odvahu.

Stanovuje také činnosti, kterým se má samuraj věnovat, vybírá mu správné oblečení a jídlo a určuje i to, jakým způsobem má zemřít, aby kodex zůstal neporušen. Sebevražedný rituál seppuku je ale mnohem starší.

První zmínka o něm pochází už z roku 988, kdy takovou smrt zvolil dopadený zloděj Jasuke Fudžiwara. Pro samuraje seppuku objeví ale až válečník Minamoto Tametomo (1139–1170) poté, co je poraženo jeho povstání.

Stává se tak prvním bojovníkem, který seppuku zvolí jako odchod z tohoto světa. Z jeho rodu pochází i básník Jorimasa Minamoto (1106–1180).

Ten nejenže provede seppuku, aby se vyhnul zajetí, ale jeho rituál, při němž na svůj válečný vějíř napíše báseň a hlavu si nechá odříznout svými syny, budou další generace rozvíjet.

Pohrdání smrtí

Samuraj, který nesouhlasí s rozhodnutím svého pána nebo mu hrozí ztráta cti, nemá jinou možnost než zvolit smrt. Při rituálu si prořízne břicho zleva doprava. Pokud vede řez dostatečně hluboko, dojde k přetnutí břišní aorty.

Pro seppuku se používá speciální meč zvaný wakizaši, dlouhý 30 centimetrů, nebo dýka tantó, dosahující 15–30 centimetrů.

Před samotným rituálem samuraj dlouho medituje, vykoupe se v ledové vodě, obleče si bílé kimono a sepíše báseň haiku o pohrdání smrtí. Musí si také vybrat sekundanta. „Duše neboli hara sídlí v lidském břiše,“ věří Japonci.

Aby ale duše mohla z těla volně odletět, je tu právě sekundant neboli kaišakunin, který čeká v předepsaném postoji a musí na závěr rituálu přesně mířenou ranou mečem useknout samurajovi hlavu.

Není to jednoduchý úkol, protože oběť nesmí trpět, ale hlava nesmí být odseknuta úplně, měla by zůstat viset na kůži. Omyl znamená nenapravitelnou hanbu pro samuraje i sekundanta.

Ani známka bolesti

Evropanům přibližuje seppuku britský diplomat Algernon Mitford (1837–1916), který dostane v roce 1868 možnost jednu rituální sebevraždu sledovat.

Popisuje smrt samuraje Takiho Zenzabury do nejmenších detailů. „Když dýku z rány vytáhl, uklonil se kupředu a natáhl krk; nyní teprve vystoupila známka bolesti na jeho obličej, ač neprozradil bolest ni jediným vzdechem,“ píše Mitford.

Je to jedna z posledních možností, kdy je možné seppuku vidět. V období Meidži Japonsko usiluje o přiblížení západnímu světu.

Osvícená vláda provádí reformy, jejichž součástí je i vyhláška Haitórei z 28. března 1876. Ta ruší privilegia samurajů včetně práva nosit na veřejnosti meč. Současně se samurajům zapovídá podstupovat seppuku.

I tak ale rituální sebevražda z japonských dějin zcela nezmizí. Uchylují se k ní výjimečně i významné osobnosti.

Slavný spisovatel Jukio Mišima (1925–1970), zakládající si na svých samurajských předcích, seppuku spáchá v okamžiku, kdy se svými stoupenci neobstál při snaze o vojenský převrat.