„Jsou to ale džentlmeni a demokraté, že ano?“ prohlásí Adolf Schwarzenberg ironicky před svými zahraničními přáteli. Třebaže se angažoval v protinacistickém odboji, čs. politici se z něj po válce pokusí udělat kolaboranta.
Když se jim to nepovede, připraví speciální zákon, s jehož pomocí mu bez náhrady zkonfiskují veškerý majetek!
V poválečném Československu panuje zklamání z kapitalismu. Společnost hledá cestu, po které se vydá dál. Nakonec se přikloní k socialismu a lidově demokratickému řádu.
V zemi, jež se ocitla ve sféře vlivu Sovětského svazu, se soukromé vlastnictví stává téměř zločinem. Proto dochází k masivnímu zestátňování a vyvlastňování majetku. Neexistuje, aby někdo zůstal bohatý.
Politiky obzvlášť dráždí prosperující panství Schwarzenbergů v Hluboké nad Vltavou. „Je nemorální, aby jediný člověk vlastnil takový majetek!“ bouří se nejen komunističtí poslanci.
Problém je, že s pomocí platných zákonů se Adolfovi ze Schwarzenbergu (1890–1950) na kobylku nedostanou. Na známého antifašistu, jehož si považuje i ministr zahraničí Jan Masaryk, se Benešovy dekrety použít nedají.
Zaplatil bunkry i vládu
Udělat z respektovaného muže, který byl Československu vždy věrný, kolaboranta a zrádce by byla do nebe volající drzost. To by vládě prostě neprošlo!
Ještě před válkou Schwarzenberg věnoval obrovskou sumu na budování pohraničního opevnění a později, když emigroval do USA a jeho jihočeské panství zabralo gestapo, podporoval čs. exilovou vládu v Londýně, což prezident Beneš nesmírně oceňoval.
Navíc ministr zahraničí Jan Masaryk „mu vystavil dopis, kterým potvrzoval jeho zásluhy ve věci odboje“, dodává současný historik Michal Pehr. Stále mocnější komunisté se však nechtějí vzdát tak snadno. Věří, že na Schwarzenberga nakonec přece jen něco „vyhrabou“…
Řeknou to naplno
Smůla! Ani vyvlastnění ze sociálních důvodů nepřipadá v úvahu. I levicově orientovaní poslanci musejí uznat, že lidé zaměstnaní na Schwarzenbergově panství se na tehdejší dobu mají jako v bavlnce. A že jsou na svou práci hrdí!
„Kdo byl schwarzenberským zaměstnancem, měl celkem o práci postaráno. A byly i určité ekonomické výhody… Lidé dostávali dříví na topení, měli zvýhodněnou možnost nakupovat zvěřinu a mnohé jiné věci,“ vypráví současný teolog Karel Skalický.
Komunisty nakonec tahle zdlouhavá „hra“ přestane bavit, Schwarzenberga však na pokoji nenechají. Už nebudou hledat zástupné důvody. V parlamentu naplno zazní důvod, proč by měl zchudnout:
„Jeho majetek musí být vyvlastněn, protože se neslučuje s lidově-demokratickým charakterem třetí republiky (existovala v letech 1945–1948, pozn. red.)!“
Bojovali proti husitům!
Plán na „demokratický“ způsob krádeže leží na stole, zbývá pro něj získat podporu. Pomoc komunisté hledají i v hluboké minulosti.
Mimo jiné „přijdou“ na to, že jeden z Adolfových předků bojoval za husitských válek na straně křižáků a že Schwarzenbergové po celá staletí germanizovali jižní Čechy. Byť jsou to absurdní hlouposti, lidé na argumenty tohoto typu slyší.
Znovu volají po „odčinění Bílé hory“, stejně jako ve 20. letech při pozemkové reformě… Po dlouhých debatách uzraje na počátku roku 1947 čas na předložení speciálního zákona, pro který se vžije neformální název Lex Schwarzenberg.
S návrhem o „převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou“ vyrukuje 22. února skupina poslanců, vedená sociálním demokratem Blažejem Vilímem (1909–1976).
V následujících měsících se právní norma postupně projednává v zemědělském, průmyslovém, právním a rozpočtovém výboru, které k němu 2. července 1947 dokončí společnou zprávu.
Co bude se Schwarzenbergovým majetkem, rozhodnou poslanci o osm dní později na 65. schůzi Ústavodárného Národního shromáždění.
Všichni raději mlčí
O Schwarzenbergově činnosti v protinacistickém odboji nepadne 10. července 1947 během parlamentní rozpravy ani slovo. A byť velká část poslanců ví, že je projednávaný zákon aktem právní zvůle, nikdo to nahlas neřekne! Doba je zlá, z komunistů jde strach.
Demokratické strany se je snaží všemožně „zbrzdit“ a nejspíš i v tomto případě přistoupí na kompromis a výměnou za něco jiného Lex Schwarzenberg podpoří. Ve druhém čtení je zákon bez problémů schválen. V příslušném zápisu se neuvádí, jestli byl někdo proti.
O pár dní později ho podepíše i prezident Beneš a 13. srpna 1947 je vydán ve sbírce zákonů jako zákon č. 143/1947 Sb.
Marný pokus o kompromis
Snažil se svůj majetek zachránit. Tušil, že bez oběti to nepůjde, a proto Schwarzenberg už v roce 1946 navrhl státu velkorysý kompromis:
„Vytvoříme společnou nadaci Českých zemí a Schwarzenbergů, do níž vložím svůj majetek…Z jeho výnosu budou financovány různé sociální a kulturní programy.“ Neuspěl.
„Společnost… byla natolik zradikalizovaná a zvlčilá, že na to nepřistoupila, a došlo k vyvlastnění zákonem, který neměl oporu v ústavě“, dodává současný historik Petr Placák.
Schwarzenberg se nedočká ani přislíbeného zaopatřovacího důchodu, který měl dostávat jako náhradu… Veřejnost až na výjimky zůstane k tomuto zločinu netečná. Jako jeden z mála se ozve publicista Ferdinand Peroutka (1895–1978).
Nejvíc nakonec protestují zaměstnanci Schwarzenbergova panství, ovšem ani jejich petice už nic nezmění. Ztráta podstatné části rodového majetku se podepíše na Adolfově již tak chatrném zdraví. Na Československo zanevře a zdržuje se hlavně v Itálii.
Komunisté jeho prosperující jihočeské panství nezachovají. V roce 1950, krátce před Schwarzenbergovou smrtí, si zemědělskou půdu, lesy a průmyslové podniky „rozeberou“ příslušná ministerstva čs. vlády!