Na počátku 19. století vtrhnou ve Velké Británii na koleje první parní lokomotivy. Pára, která je pohání kupředu, vzniká enormním zahříváním vody v kotli, pod který je nutné přikládat.

S rozvojem tohoto druhu dopravy tak vzniká nová profese – topiče na parní lokomotivě.

Zodpovědná funkce

Ač by v současnosti mohl někdo nad profesí topiče ohrnout nos, ve své době jde o mimořádně důležitou funkci – na parní lokomotivě srovnatelnou s pozicí strojvedoucího. Stejně jako on totiž musí topič znát dokonale celou trať, po níž jezdí.

Každou zákrutu, stoupání, stanici. Podle toho přikládá pod kotel. A to je také věda. Uhlí nesmí být málo, aby vznikal dostatečný žár, ale ani moc, aby nedusilo oheň.

Cesta vzhůru

Topič obvykle přichází k „hotovému“. Pod parním kotlem je obvykle třeba topit několik hodin dopředu, než se vlak vydá na cestu, a tak zbytky popela z předchozího dne vymetá a oheň zakládá topičův pomocník.

Jen na malých drahách nebo v případě menších lokomotiv si vše obstarává topič sám. Stejně jako jeho pomocník aspiruje na místo topiče a topič sám může časem pomýšlet na povýšení v podobě postu strojvedoucího.

Dva domovy

O práci na železnici je velký zájem. S tím, jak v průběhu 19. století přibývá tratí, roste i počet drážních zaměstnanců. Většinou se rekrutují z řad dřívějších zemědělců z chudých koutů Anglie nebo Irska, protože práce na železnici jim garantuje vyšší příjem.

I ten nejhůře placený zaměstnanec si tu vydělá o třetinu víc než v zemědělství. Navíc se rychle rozrůstají zaměstnanecké bonusy v podobě nemocenské, příspěvku na penzi nebo možnosti ubytování.

Tu právě využívají třeba topiči, kteří – takříkajíc – sedí na dvou židlích. Rodinu mají na jednom konci své trasy, druhý domov na opačném.

Na uhlí i na vejce

Vlak se dává do pohybu a je na topiči, aby se začal ohánět svým náčiním. Tím základním je lopata, kterou přikládá uhlí do kotle. V čase oddechu však může posloužit i jako provizorní pánev. Někdy si na ní topiči ve volné chvíli usmaží ke svačině třeba vajíčka.

Kromě lopaty používají také krumpáč, pokud je uhlí slepené do větších kusů, než by bylo pro kotel vhodné.

Uprostřed špíny

Od zaměstnavatele topiči fasují dlouhé kalhoty s laclem, který jim před prachem kryje spodní oděv, a také krátký kabát ve stejné barvě.

K výbavě každého topiče patří rovněž čepice, rukavice nebo větší hadr, s jehož pomocí se mohou bez obav dotýkat horkých a mastných povrchů na lokomotivě.

Čaj jako nutnost

Jako většina ostatních drážních zaměstnanců dostávají i topiči příruční olejové lampy. Liší se barvou čočky od signálních lamp, používaných na železnici.

Nezbytností každého topiče je také velká kožená brašna, v níž má uložené všechny potřebné věci na svou směnu. Na lokomotivě není moc prostoru, takže je lepší mít vše pohromadě. Tradiční výbavou takové brašny ve viktoriánské Anglii je i láhev s čajem.

Foto: lancasteronline.com