Táhne mu na 20 let, ale už lze o něm říct, že je to ostřílený politik.
Císař Fridrich Barbarossa proto posílá svého syna a dědice Jindřicha VI. do Erfurtu, aby se stal prostředníkem při řešení sporu mezi durynským lankrabětem Ludvíkem a mohučským arcibiskupem Konrádem. Jednání však přeruší nečekaná tragédie.
Dynastie Hohenštaufů měla v posledních letech plné ruce práce. Císař Fridrich Barbarossa (1122–1190) především řešil svůj spor s bavorským a saským vládcem Jindřichem Lvem (1129/1131–1195), který mu svým vlivem začínal přerůstat přes hlavu.
Nakonec nejvlivnějšího z německých šlechticů obvinil ze zrady, když mu odmítl pomoci při dalším tažení do severní Itálie, které ve finále skončilo pro Barbarossu katastrofálně. Jindřich Lev byl tím, na kom si císař vylil vztek.
S podporou dalších německých velmožů, jimž Jindřichovo jmění leželo v žaludku, ho roku 1180 zbavil vlády nad jeho zeměmi a vyhostil z území Říše. Jen co tento problém vyřešil, vyvstal ale jiný…
Císař posílá syna
Nemohou se navzájem ani cítit. Historikové dnes už sice netuší, čeho přesně se týkal spor mezi durynským lankrabětem Ludvíkem III. (1151/1152–1190) a mohučským arcibiskupem Konrádem (1120/1125–1200), patrně se však jednalo o nějaké nejasnosti kolem území.
Každopádně část Říše, které Hohenštaufové vládnou, je opět ve varu a je třeba to urychleně řešit. Takové sváry ohrožují císařskou autoritu.
Jednáním s oběma znesvářenými stranami tentokrát Barbarossa pověřuje svého dědice a římského krále Jindřicha VI. (1165–1197). Mladíček, kterému říšskou korunu nasadili už ve čtyřech letech, klame zjevem.
I když byl teprve nedávno během slavností o letnicích v Mohuči pasován na rytíře, své okolí udivuje inteligencí a vzdělaností. Plynně hovoří latinsky, vyzná se v kličkách římského i církevního práva. Věří, že uspěje a soky spravedlivě rozsoudí.
Velmoži se sjíždějí
„Dostavte se na sněm do Erfurtu,“ zvou jeho poslové významné říšské představitele k neformálnímu setkání. Jindřich VI. hodlá zabít dvě mouchy jednou ranou – přes durynský Erfurt právě táhne na válečnou výpravu proti Polsku.
Využije zdejší zastávky k diplomatickému jednání. 25. července 1184 se do města sjíždí výkvět německé šlechty. Jindřichovy výzvy muži ochotně uposlechli. Na druhý den ráno je naplánováno jednání, ovšem kde přesně k němu dojde, není dnes jasné.
Některé prameny uvádějí, že mělo jít o Petersburskou citadelu v areálu zdejšího benediktinského kláštera. Pravděpodobně se však jedná o chybu pozdějších kronikářů.
Podle jejich předchůdců, kteří měli k významnému okamžiku časově blíže, se zdá, že šlo o jakousi dvoupodlažní budovu v blízkosti erfurtské katedrály. Snad se jednalo o budovu proboštství, možná přímo o sídlo samotného biskupa.
Přeplněná síň
26. července 1184 je zde každopádně hlava na hlavě. Velmoži se scházejí k jednání v horním patře budovy. Po celém rozlehlém prostoru síně se vytvářejí hloučky postávajících, které mezi sebou diskutují.
Římský král Jindřich VI. sleduje mumraj z výklenku u okna, když se k němu přitočí mohučský arcibiskup Konrád. Chce snad získat panovníka na svou stranu? Obává se, že by pře mohla skončit v jeho neprospěch?
Vždyť Ludvík III. Durynský je příbuzný Hohenštaufů, s Jindřichem VI. jsou bratranci. Jednání nabírá na obrátkách. Náhle se ozve zlověstné zapraskání v dřevěné podlaze…
Děsivá smrt
Dřív než kdokoli stihne zareagovat, se zřejmě ztrouchnivělá podlaha pod vahou shromážděných šlechticů propadá. Nešťastní muži se řítí o patro níž, tím ale jejich pád ještě nekončí.
Bortí se další část stavby a nebožáci se ocitají v odpadní jámě pod ní – v latríně, která zadržuje exkrementy.
„Budova se náhle zhroutila a mnozí spadli do žumpy pod ní, z nichž někteří byli s obtížemi zachráněni, zatímco jiní se udusili v bahně,“ líčí tragické momenty Erfurtská kronika. Incident si vyžádá na 60 mrtvých.
Ti podle mínění historiků utonuli v nahromaděných exkrementech, případně se udusili poté, co se nadýchali jedovatých plynů unikajících z latríny. Část jistě zemřela také při samotném pádu, když je zasáhly trosky hroutící se podlahy.
Mezi význačnými oběťmi erfurtské tragédie dávní kronikáři jmenují hraběte Gozmara III. ze Ziegenhainu, hraběte Fridricha I. z Abenbergu, hraběte Burcharda z Wartburgu nebo hraběte Heinricha I. ze Schwarzburgu. Mnozí, méně významní nešťastníci zůstanou už pro historii navždy bezejmenní.
Záchrana se žebříky
Obětí pádu do latríny je i lankrabě Ludvík III. Toho se ale podaří s vypětím všech sil z exkrementů vylovit a zachránit.
Jeho oponent, arcibiskup Konrád, měl štěstí, protože ve chvíli zborcení podlahy stál poblíž Jindřicha VI., který byl usazen v kamenném okenním výklenku. Podlaha pod nimi vydržela. Nyní vyděšení muži čekají na pomoc.
Trvá to notnou dobu, než se k nim dostanou zachránci s žebříky. Incidentem evidentně otřesený římský král už nemá nyní na řešení nějakých sporů ani pomyšlení a Erfurt se svým doprovodem urychleně opouští.
Snad ho při tom pronásleduje myšlenka na poslední zoufalé výkřiky tonoucích mužů, z nichž mu někteří byli blízcí.
Pře mezi Ludvíkem III. a arcibiskupem Konrádem zůstane z pohledu Hohenštaufů otevřená, nicméně nejspíš vyšumí kamsi do ztracena, historické prameny se jí už dále nevěnují.
Možná si i oba rivalové pod dojmy z prožité hrůzy v Erfurtu uvědomili, že jsou na světě důležitější věci…
