Jeho volba nebyla jednomyslná. Vladislav II. ví, že si vládu nad knížectvím bude muset upevnit. Nejdříve zakročí proti moravským příbuzným. Vladislava Olomouckého, svého nejvážnějšího soka v boji o moc, zbavuje vlády nad jeho údělem.

Konrád Znojemský a Vratislav Brněnský pak uznají jeho svrchovanost. Ovšem jen dočasně…

Ve snaze posílit svou moc se v prvních měsících vlády Vladislav II. (kolem r. 1110–1174) uchyluje k popravám rivalů, řada lidí utíká za hranice. Atmosféra v zemi houstne. Proti knížeti se rychle vzmáhá odpor a do jeho čela se staví Konrád II. Znojemský (†po r.

1161). Z exilu se houfně vracejí dříve zapuzení Přemyslovci.

První výstraha

Olomoucký biskup Jindřich Zdík (asi 1083–1150) leží moravským údělným knížatům v žaludku už delší dobu, protože se rozhodl emancipovat od světské moci a rozšířit své statky. Teď za nimi přichází jako Vladislavův vyjednavač s návrhem na smír.

Jeho akce se míjí účinkem. Naopak, údělníci nehodlají Zdíka, vracejícího se z misie k pohanským Prusům, vpustit do jeho diecéze. Rozčilený biskup si chce přistup vynutit uvalením klatby. Nepochodí, jen proti sobě ještě poštve vlastní duchovní.

Nechápali, že „ten, jenž se nedávno snažil odvrátit lidi, kteří nepoznali Boha, od uctívání model, nyní z vnuknutí původce vší nepravosti a smrti, neváhal přenechat své stádo pohanství,“ jak uvádějí dávné letopisy. Jindřich Zdík hledá zastání v Římě.

Do Olomouce letí káravý papežský list. To ještě Svatý otec netuší, že situaci bude muset řešit i nadále.

Sekyru nezakopali

Na jaře 1142 vytáhne Konrád Znojemský v čele nespokojenců s armádou do Čech. S knížecím vojskem se střetává u Vysoké na Kutnohorsku, kde mu uštědří porážku. Vladislav musí prchat ku Praze, zastaví se v ní však jen na okamžik.

Míří dál do Říše, ke králi Konrádovi III. (1093–1152), se žádostí o pomoc. Příchod říšského vojska odradí Konráda Znojemského od obléhání české metropole a on se vrací na Moravu. V následujícím roce se za ním vydává Vladislav II., aby se pomstil.

Zle zpustoší území údělníků a přiměje je ke smíru. Válečnou sekyru s biskupem Zdíkem však moravští Přemyslovci nezakopou a dále ho odmítají vpustit do Olomouce.

Duchovní používá osvědčenou taktiku exkomunikace (vyobcování z církve), nebo interdiktu (zákazu bohoslužeb). Moravané si z toho nic nedělají. Svůj postoj změní až po zásahu papežského legáta, kardinála Guida (†1144).

Přepadený biskup

Nepřestal je provokovat. Roku 1144 si Jindřich Zdík na říšském sněmu v Bamberku vymůže na Konrádovi III. privilegium, které ho opravňuje k vlastnictví hradu Podivína s právem ražby mincí na jižní Moravě. Údělníci opět zuří.

Zorganizují akci, při níž přepadnou biskupský dvorec, v němž Zdík přebývá. Dotyčný jen o vlásek uniká smrti. Papež Evžen III. (†1153) zuří.

Na moravské Přemyslovce uvaluje klatbu, jejíž provedení dostává na starost Vladislav II. Na některé z dotčených to má obrovský účinek a okamžitě se dají na pokání, jako Vladislavův bratr Děpolt (†1167). Vratislava Brněnského (†1156) ochromí mrtvice.

Vzdoruje jen Konrád Znojemský, a to tak, že kníže proti němu opět zorganizuje trestnou výpravu. Když roku 1146 oblehne samotné Znojmo, bere Konrád do zaječích. Azyl nachází u římského krále, který nakonec pomůže sjednat dohodu mezi ním a českým knížetem.