Pánové ve fracích se navzájem drží pod krkem. Vzduchem létají facky, kopance i nábytek. V jednom z nejslavnějších koncertních sálů na světě se to prostě mele hlava nehlava. Vídeňská smetánka se začala rvát kvůli rozdílnému hudebnímu vkusu!

Ve Vídni roku 1812 vznikla Společnost přátel hudby (Wiener Musikverein). V průběhu let zakládá v rakouské metropoli konzervatoř, pěvecký spolek a také pořádá vlastní koncerty.

Ve vídeňském Vnitřním městě provozuje od roku 1831 koncertní sál se 700 místy k sezení. A byť se brzy ukáže, že jeho kapacita nedostačuje, Společnost přátel hudby bude zdejší prostory využívat tak trochu z nouze skoro 40 let.

Trn z paty jí vytrhne až císař František Josef I. (1830–1916).

Na jím darovaném pozemku na jižním okraji historického centra Vídně vyrůstá v 60. letech 19. století nová koncertní budova, navržená dánským architektem Theophilem Hansenem (1813–1891), pro niž se časem vžije jméno Musikverein.

Slavnostně je otevřena v lednu 1870. Ve svých útrobách ukrývá překrásný Zlatý (či Velký) sál s kapacitou 2000 diváků, který dnes patří mezi koncertní prostory s nejlepší akustikou na světě.

A právě v tomto „chrámu“ klasické hudby se v roce 1913 odehraje skandál, o němž si bude ještě dlouho povídat celé Rakousko!

Trochu riskují

Na koncertě ve Zlatém sále naplánovaném na 31. března mají v premiéře zaznít díla expresionistických skladatelů, kteří odmítají tradiční hudební prostředky. Jedním z nich je Arnold Schönberg (1874–1951), ústřední osobnost takzvané druhé vídeňské školy.

Právě on také bude celý koncert dirigovat. Organizátoři vědí, že s tímto programem vstupují do jámy lvové. Očekávají nesouhlasné reakce, protože vídeňská smetánka je v názorech na Schönberga a jeho kolegy rozpolcena.

Koneckonců zájem o koncert byl dlouho mizivý a vyprodat se ho podařilo až bezprostředně před jeho začátkem. Ovšem s tím, že se večer tak zvrhne, vskutku nikdo nepočítá…

Běžte do blázince!

Už při prvních skladbách to v publiku občas zašumí. S každou další písní jsou projevy nespokojenosti stále hlasitější. Schönberg neudrží nervy na uzdě a v jednu chvíli se na přítomné „zabedněnce“ rozkřičí.

Odpoví mu pískot a ironický potlesk, což vyprovokuje ty diváky, kteří jsou s programem naopak spokojení. Záhy se na galerii začne pošťuchovat několik mužů ve fracích. „Okamžitě opusťte sál!“ vyzvou je pořadatelé. Jen tím přilijí olej do ohně.

„Všichni běžte do blázince, jestli se vám ta hudba líbí!“ vykřikne najednou kdosi. Padne facka, pak druhá. Za chvíli si pánové šermují před obličeji pěstmi a vzduchem létá nábytek. Do rvačky se zapojí také hudebníci a pár ran schytá i Schönberg.

Nadšený svědek

Rozvášněný dav zklidní až přivolaná policie. Celá Vídeň nazítří nemluví o ničem jiném a na divokém večeru v Musikvereinu si smlsnou noviny.

Hlavní pořadatel koncertu Erhard Buschbeck (1889–1960) za pár dní stane před soudem za to, že vlepil facku jednomu z nespokojených diváků. „Samozřejmě, viděl jsem to i slyšel!“ vypoví operetní skladatel Oscar Straus (1870–1954), předvolaný jako svědek.

„Byl to nejharmoničtější zvuk celého večera! Lidé se smáli. A já se otevřeně přiznávám k tomu, že jsem se smál také, protože proč by se člověk nemohl zasmát něčemu opravdu tak komickému? dodá s uspokojením…

Foto: Wikimedia.org, Meisterdrucke.com