Třeskne několik výstřelů a Josef I. ucítí ostrou bolest v paži. Instinktivně se v kočáru přikrčí a křikne na kočího. I on je zraněný, a to vážněji než portugalský král. Přesto v sobě najde poslední zbytky sil a atentátníkům ujede.

Portugalský Lisabon zasáhlo 1. listopadu 1755 zemětřesení, při němž zemřelo přes 100 000 lidí. U krále Josefa I. (1714–1777) se v důsledku této katastrofy rozvine silná klaustrofobie.

Do konce života se už nezbaví strachu ze zděných budov a s celým dvorem se bude zdržovat ve stanech nebo dřevěných pavilonech.

Obnovou zničeného města pověří svého prvního ministra markýze de Pombala (1699–1782), jenž už několik let beztak de facto vládne celé zemi.

Pragmatický politik má vypjaté vztahy s představiteli starých šlechtických rodů, kteří jím pohrdají a nesouhlasí s jeho představou o centralizovaném Portugalsku v duchu osvícenských idejí. Josef I. do jejich sporů nezasahuje.

Většinu času věnuje rodině, rád si hraje se svými dětmi. Noci pak často tráví u své oblíbené milenky…

Kdo zaplatil?

Je diskrétní, s Leonorou Távorovou (1700–1759) se schází tajně. V noci 3. září 1758 se od ní Josef vrací kočárem a na málo frekventované silnici na okraji Lisabonu na něj někdo několikrát vystřelí.

Útočníci však mají špatnou mušku, král vyvázne s lehkým poraněním ruky. Záhy se rozbíhá vyšetřování, na které osobně dohlíží první ministr. Uplyne pár dní a na mučidlech skončí dva podezřelí.

Přiznají svou vinu a současně prozradí, kdo je na královu vraždu najal: „Zaplatili nám Távorovi, rádi by na trůn dosadili jednoho ze svých členů!“ To Pombalovi stačí. Oba nájemné vrahy nechává pověsit a poté zaměří pozornost na údajné strůjce atentátu.

Stačí málo

Távorovi patří k nejmocnějším a nejstarším šlechtickým rodům v Portugalsku, na to však markýz de Pombal nehledí. Přikáže uvěznit celou rodinu! Následně vypuká proces, během něhož speciálně ustavený tribunál opět hojně využívá mučení.

Závěrečný verdikt, byť se žádný z obžalovaných údajně nepřiznal, šokuje celé království. Všichni Távorovi, včetně žen a dětí, jsou shledáni vinnými z velezrady a budou popraveni!

Soudcům k vynesení krutého rozsudku stačilo málo – vynucené přiznání dvou nájemných vrahů a fakt, že se Josef I. v den atentátu vracel právě od Leonory. Jedině Távorovi tak mohli vědět, kudy a kdy králův kočár pojede…

Krvavé divadlo

„Musíš zasáhnout!“ tlačí na Josefa I. jeho manželka Mariana Viktorie (1718–1781). Byť o manželově poměru nejspíš ví, Leonory i její rodiny se zastává. Nakonec dosáhne svého – zachrání před smrtí všechny děti i část dospělých.

Ovšem na kata i tak čeká spousta práce. 13. ledna 1759 se nedaleko Lisabonu odehraje krvavé divadlo. První na řadu přichází Leonora. Jako jediná z odsouzených umírá rychle, popravčí jí setne hlavu. Její příbuzní budou trpět mnohem víc.

Někteří jsou upáleni zaživa, dalším pak kat rozdrtí nohy a ruce kladivem! Tím to ale nekončí. Stát zabaví Távorovým veškerý majetek a první ministr přikáže „vymazat“ jejich jméno z historie.

O (ne)vině tvrdě potrestaného šlechtického rodu historikové dodnes diskutují. Nedá se vyloučit, že markýz de Pombal využil vhodné příležitosti – případně „nepovedený atentát“ sám inicioval – a jednou provždy se zbavil nebezpečných nepřátel.

*** Jezuita v žaláři zešílel ***

* Patří k úhlavním nepřátelům markýze de Pombala a po neúspěšném atentátu na Josefa I. je také obviněn z velezrady.

* Na rozdíl od Távorových však jezuitský misionář Gabriel Malagrida (1689–1761) trestu unikne. Tedy prozatím, protože první ministr ho na pokoji nenechá. Z nebezpečného rivala udělá kacíře!

* Malagrida skončí na dlouhé měsíce v temné kobce a nakonec je kvůli svým textům, které napsal v záchvatech šílenství, popraven.