Loď z Valencie se chystá na cestu ke břehům Toskánska. Agenti význačného italského obchodníka Datiniho na ni nakládají balík hedvábí. Zaregistrují ho však jako zboží místního kupce.

I tak se dá vyhnout poplatkům. 11. dubna 1405 opouští Valencii, přístav aragonské koruny, balík hedvábí jako majetek katalánského obchodníka Johana Beyony. Obtiskl na něj svou pečeť a dostal za to slušně zaplaceno.

Jakmile loď dorazí 14. května 1405 do toskánského přístavu Piombino, vstupuje na ni Giovanni Cirioni, agent společnosti Datini, aby nechal přepsat registraci dovezeného hedvábí na jejich firmu. Pak z něj ani tady nemusí platit clo.

Cirioni ale nebyl dost opatrný, možná zainteresované málo podmazal. Přišlo na něj udání, o svůj osud se však nebojí. Dřív než berní úředníci stačí vyšetřit, komu vlastně balík drahého hedvábí skutečně patří, začnou je další Datiniho agenti zastrašovat:

„Jestli se ta záležitost potáhne, budete muset zabavené zboží nahradit.“ Do toho se nikomu nechce, zvlášť když je jasné, že za těmito obchodními praktikami stojí mocný Toskánec Francesco Datini (asi 1335–1410). Tento muž se v obchodě neštítí ničeho…

Zásobuje papeže

Nový městský palác v toskánském Pratu budí zvědavost. „Jen se podívejte, kam až to dotáhl,“ říkají si lidé o jeho majiteli, místním rodákovi Francescu Datinim.

Předčasně osiřelý syn hospodských měl buňky pro obchod a velmi rychle pochopil, kde se dají vydělat peníze. V roce 1358 se přesunul do papežského Avignonu. Stal se hlavním dodavatelem rozmařilých prelátů.

Nic pro něj není nemožné, dováží krajky z Flander, zbroj z Milána, hedvábí ze Španělska. Není mu zatěžko zásobovat znepřátelené strany v církvi i na válečném poli. V Avignonu si nejen udělal jméno, ale našel si tam i ženu, svou krajanku.

Mladičká Margherita (1360–1423) se však po čase začne trápit, že se jim nedaří zplodit dítě. I přesto zůstává jejich svazek pevný a ona se s chotěm stěhuje v roce 1382 zpátky do Toskánska, do Prata. Její muž je obchodem vytížený, moc často se nevidí, zato si pilně píšou.

Kupuje otroky

„To ostatní si řekneme, až se vrátíš,“ diktuje Margherita písaři. Sama psát neumí natolik, aby dopisy muži byly jejím vlastním dílem. Zato její choť je v korespondenci velmi pilný.

Zachovalo se přes 150 000 jeho dopisů, obchodních i soukromých, z nichž vyplývá, že své obchodní impérium, zahrnující nejen Středomoří, ale třeba i Anglii, Flandry a Krym, vybudoval díky ne zrovna vzorným obchodním praktikám.

Na ostrově Mallorca například prudce stoupl počet Toskánců – jeho spolupracovníků, kteří získali aragonské občanství. Nemuseli pak platit poplatek při zasílání zboží do ciziny.

Ovšem Datini „jel“ i v mnohem špinavějších obchodech, jako je vykupování zajatců a jejich přeprodávání rodinám se ziskem, nebo v obchodě s otroky. Ostatně se dvěma otrokyněmi zplodil nemanželské děti.

Zatímco syn zemřel, o holčičku Ginevru (*1392) se nakonec postarala paní Margherita jako o svou dceru a podporovala i její matku. Pořád ale doufala ve vlastní dítě. Nepovedlo se, a tak nakonec umírá bohatý kupec bez oficiálního dědice. Jeho ne zrovna čisté peníze připadnou chudým.

Foto: wikimedia.org