„Můj úmysl jest prositi o nějaké místo při c. k. státním telegrafu v Praze, čemuž dle přiložených vysvědčení vyhověno býti může,“ píše Ludmila Bozděchová samotnému císaři 17. června 1871. A doufá v kladné vyřízení své žádosti…  

Vdát se, rodit jedno dítě za druhým a věnovat se manželovi, takové bývá poslání žen v 19. století. Jenže ne vždy se daří tento scénář naplnit. Stačí, aby rodina měla několik dcer a na část z nich už bohužel žádné věno nezbude.

Na trhu potenciálních nevěst přitom hraje věno ohromnou roli. Muži nemají zájem o ženu chudou jako kostelní myš, i kdyby byla sebekrásnější. V situaci nechtěných a zároveň nevzdělaných žen se proto ve 2. polovině 19. století ocitá spousta českých dcerek.

Podobný osud by málem potkal i Ludmilu Bozděchovou (1848–1924), která je polovičním sirotkem. Její otec zemřel jako voják. Není proto divu, že jí peníze nikdo nepřinese na stříbrném podnose. Sama se musí ohánět.

A protože je odvážná, rozhodne se prošlapat cestičku nejenom sobě, ale i ostatním ženám.

U plotny nebude

Bozděchová se stýká s bojovníkem za pokrok Vojtou Náprstkem (1826–1894). Chodí na přednášky do jeho domu U Halánků, kde působí Americký klub dam, volné sdružení žen, které se touží vzdělávat. Náprstek dobře ví, jak těžkou situaci ženy mají:

„V monarchii existuje převaha žen. Je proto povinností vytvořit podmínky, aby si mohly najít obživu.“ Ludmile – a nejenom jí – dodává energii, aby nečekala, až se o ni někdo postará, ale sama si aktivně hledala práci.

„Zkuste si udělat soukromý telegrafický kurz,“ navrhne Bozděchové a ta jeho slova vyslyší. Nemá to ale jednoduché. Všichni jí házejí klacky pod nohy. „Vy chcete dělat zkoušku na práci s telegrafem? Postavte se raději k plotně.

Místo na poštovním úřadě jako žena stejně získat nemůžete! Ministerská vyhláška to nedovoluje!“ slyší ze všech stran. Slečna Ludmila má vztek, ale nevzdává se. „Nejde to v Praze? Půjdu tedy do Vídně,“ rozhodne se.

Nezůstane ale jenom u zkoušky, kterou se jí úspěšně povede absolvovat. K čemu by jí ostatně byla jen zkouška, když ji na poště, do té doby čistě mužské záležitosti, nikdo stejně nezaměstná?!

Její dopis zaujme

Naočkovaná moderními Náprstkovými názory se Ludmila Bozděchová odhodlá napsat přímo císaři Františku Josefovi I. (1830–1916). Zdůrazňuje, že má za sebou hotovou zkoušku telegrafistky a žádá o audienci.

„Cíle mých snah a tužeb však jen tenkráte dosáhnouti možno, když Vaše císařské a královské veličenstvo nejmilostivější vyřknouti ráčí, že ženy při státních telegrafech a poštách jakož úřednice dovoleno zaměstnati,“ zní její úpěnlivá slova.

Panovníka její dopis v záplavě mnoha dalších zaujme. Mladá dívka zdůrazní, že se stala polovičním sirotkem po vojákovi rakouské armády, a právě na takové argumenty císař slyší.

Ludmila je proto pozvána do vídeňského Hofburgu, kde s ostatními čeká ve frontě, až přijde na řadu. Jakmile je poučena, jak se má chovat, vstupuje do audienční místnosti…

Velké vítězství

Poklekne a přednáší svoje přání. František Josef I. pozorně naslouchá. „Je třeba zjednati nápravu,“ pokývá hlavou. Ludmila odchází z audience jako omámená. Slaví svoje velké vítězství! A brzy zjistí, že rakousko-uherský panovník nemluvil jen tak do větru.

Slib, který jí dal, opravdu splní. 1. ledna 1872 vydává císařské nařízení, podle kterého mohou ženy pracovat u telegrafu a na poště. Bozděchová konečně nastupuje do vytouženého zaměstnání.