„Chtějí nás otrávit,“ šuškají si mezi sebou ustrašení sousedé. Šepot rázem přechází v rozvášněný křik. Vyzbrojení vesničané vezmou věci do vlastích rukou. Mají pravdu v tom, že jim lékaři a páni sypou do studen jed?

Ruská vojska táhnou do Polska. Povstání tamní šlechty proti carské nadvládě musí být potlačeno! S tažením Rusů, kteří se přemísťují až z Asie, se však začíná všude šířit strach.

Množí se zprávy o smrtelném onemocnění, které s sebou armáda nese. Samotná choroba – cholera – zanedlouho zaklepe i na brány střední Evropy.

Císař František I. (1768–1835) 2. listopadu 1830 uzavírá hranice s Haličí a nechává vojensky střežit cesty i chodníky vedoucí přes pohraničí Uher…Situace se zlepšuje i zhoršuje, opatření se zpřísňují i uvolňují. Jako na houpačce…

Proti nejchudším

Cholera si však přece jen našla cestičku na území habsburské monarchie. Připlula na voru s obchodníky se solí. První případ nemoci se v Uhrách objevuje 13. června 1831 v Ugočské župě (dnes část západní Ukrajiny a severního Rumunska).

Těžké časy klepou na dveře nejchudším poddaným. V předchozím roce se spalující slunce postaralo o nedostatek úrody a tentokrát je nechtějí pustit na jih, do nížin na žně. Sezónní práce jsou přitom skvělou příležitostí vydělat si krejcar navíc.

I zákaz konání mší nesou lidé těžce. Jak cholera postupuje, přibývá také počet obětí. Pochovávání mrtvých za hranicemi měst či obcí do hromadných hrobů, bez kněze a zpravidla v noci vyvolává u obyvatel rovněž vlnu pobouření.

Riskantní metoda

Zubatá má hody. Na choleru umírá zhruba polovina nakažených. Lékaři se s onemocněním setkávají poprvé a střílejí spíše naslepo. Co doktor, to jiný léčebný postup. Jedni alkohol zakážou, druzí ho doporučují.

Někteří vsadí na chlórové výpary, jiní na duševní pohodu. Jako prostředek v boji s nemocí se využívá i bismutový prášek. Má to ale jeden háček. Požití jeho velkého množství způsobuje i u zdravého člověka smrt.

Lékař by to měl vědět, ale když ten není po ruce, prášek nadělí třeba rychtář či jiný úředník. Rodí se travičská legenda.

Spiknutí boháčů

Se stoupajícím napětím, nedůvěrou v opatření i rozšiřující se atmosférou strachu padají různá obvinění. „Je to jenom další způsob, jak týrat lid,“ myslí si ti nejchudší. Někteří se obávají toho, že páni takto „chtějí zastavit šíření revolučních myšlenek“.

Do spiknutí mají být zapleteni i kněží, kteří údajně pomocí svátosti podávají lidem jed. A dojde také na tolik nenáviděné Židy. Jakási malá holka prý jednoho viděla něco házet do studny… Lidská fantazie se pak rozjíždí na plné obrátky.

Současná etnoložka Zuzana Panczová uvádí toto období jako historický příklad šíření konspiračních teorii na území dnešního Slovenska. Právě dezinfekce studní chlórem se stane bezprostřední příčinou k vypuknutí povstání…

Marný útěk

Ukrytý v obilí za vesnicí doufá, že ho podnapilí muži nenajdou. Marně. Už ho tahají zpátky, prý na „všenárodní soud“. K tomu však nedojde. Farář je místními ubit k smrti.

Ani rabování v židovských obchodech, lékárnách či zeměpanských sídlech se neobejde bez krveprolití. Nejdramatičtější situace je na Zemplíně (dnes na východním Slovensku a v části Maďarska). Vzpouru musí potlačit vojsko. Odplata povstalce nemine. Více než 4000 poddaných, včetně žen, je odsouzeno k vězení, 119 rovnou k smrti.

Polibky smrti

Moskvou se roku 1771 šíří mor. Jen hrstka vzdělaných lidí si uvědomuje nebezpečí. Davy prosťáčků upínají své naděje k ikonám, obrazům svatých.

Hromadně je líbají. Když se jim v tom snaží osvícený metropolita Ambrosij zabránit, rozzuřený lid ho ubije.

Vypuká spontánní lidové povstání proti vrchnosti i církvi. Potlačit ho musí armáda, umírá při něm asi 1000 osob. Epidemie si pak vyžádá oběti v řádech desítek tisíc Moskvanů.